Aktualizováno 2. 5. 2020

Náhrada škody je v rámci nápravy odsouzeného velice dlouho opomíjené téma. I přesto, že ji zákon uvádí jako jedno z možných kritérií při hodnocení nápravy odsouzeného, začala se jí pozornost věnovat až v posledních dvou letech. A to ještě jen u některých soudů. Ústavní soud hodnocení hrazení škody nebo jiné újmy způsobené trestným činem vidí jako součást celku při hodnocení nápravy odsouzeného. Některé soudy ale prakticky neřeší nic jiného. Nedbají na znění zákona a ani na obsah nálezů Ústavního soudu. O to víc se ale odvolávají na znění zákona a nezávislost soudu při rozhodování.

To by jistě bylo logické, kdyby samotné soudy problematiku hrazení škody chápaly a rozuměly jí (myšleno finanční náhrady). Bohužel se tak ale ve většině případů neděje. Mnohdy je to ještě výraznější u soudů, které projednávají věc v senátním složení. Tam jsou přísedící se svými dotazy aktivní většinou pouze jenom s dotazy na úhradu škody, její výši a kam se peníze poděly. Tok peněz z trestné činnosti mnohem více někdy řeší „pépéčkové“ soudy, než soudy, které vlastní věc soudily. Je to podobné jako v případech, kdy soudy řešící podmíněné propuštění tíhnou někdy více k hodnocení vlastní trestné činnosti a dostatečnosti trestu, který byl udělen, než ke změnám, které s sebou podmíněné propuštění má nést.

Složitá témata nebývají často populární. To je také osud problematiky možností náhrady škody z výkonu trestu

Bohužel se s problematikou náhrady škody nezvládlo popasovat ani Ministerstvo spravedlnosti a Probační a mediační služby. Její ředitelka dokonce v roce 2019 zastávala názor, že náhrada škody nepatří do práce PaMS. A to ani v té době, kdy čerpala desítky milionů korun na programy Křehká šance a Proč zrovna já. Oba programy běžely oficiálně od roku 2012 a načerpaly na své aktivity přes 210.000.000 Kč. Práce s obětmi trestných činů byla součástí obou těchto programů, ale otázkou možnosti náhrady škody ve výkonu trestu se nezabýval ani jeden.

Jak tedy postupovat při řešení náhrady škody? Pokud se budeme zabývat náhradou škody vyjádřenou penězi, tak se může jednat o velice komplikovanou věc. V případě, že je pouze jeden nebo dva poškození a škoda je přesně soudem určená již v trestním řízení, je její náhrada poměrně jednoduchá. Stačí si zjistit adresy nebo čísla účtů a pravidelně zasílat určitou finanční částku. Lze obecně doporučit, že by to mělo být okolo 30 % kapesného, které má odsouzený ve vězení k dispozici.

U více poškozených je ale velice složité rozhodnout, komu a v jaké výši finanční náhradu hradit. Tam již záleží na vlastní volbě. Je tedy potřeba nejdříve poškozené znát a dobře si je vypsat. Sepsat si veškeré možné a dostupné informace. Podle toho se pak rozhodnout, jak postupovat. Přehled pohledů na možnosti využívané při řešení finanční náhrady škody přikládáme v našem dokumentu Možnosti rozdělení finanční náhrady škody z výkonu trestu odnětí svobody, jehož ukázku můžete najít zde. Tento dokument zařadilo do své soustavy také Nejvyšší státní zastupitelství a státní zástupci ho mohou nalézt na svém Extranetu.

Postoj k náhradě škody jednoznačně svědčí o nápravě pachatele. Nelze ale většinou říct, jaký je opravdu ten správný

Bohužel ani samotné věznice na tom nejsou v oblasti náhrady škody lépe a neumí odsouzenému poradit, jak postupovat. Odsouzený se tedy musí po sepsání svých poškozených sám rozmyslet, jak bude postupovat. Jaké pořadí věřitelů vybere, komu bude posílat peníze a v jaké výši. Svoje rozhodnutí by si měl umět dobře odůvodnit.

Často se stává, že poškozený je pasivní a i když si škodu přihlásil do trestního řízení, a byla mu přiznána, nakonec ji nevymáhá. Musíme samozřejmě primárně vycházet z toho, že povinnost k náhradě škody je dána zákonem a tak je povinností pachatele škodu hradit bez ohledu na to, zda ze strany poškozeného přišly nějaké kroky. Neměli bychom ale ani poškozenému brát právo na to, aby se svého práva na náhradu soudem přiznané škody nakonec nedomáhal. Nezapomeňme také, že osoby ve výkonu trestu bývají značně zadlužené a poškozený by měl být ve vymáhání způsobené a přiznané škody alespoň trochu aktivní – pověřit soudního exekutora, odpovědět na dopisy poškozeného. Odsouzený může poškozeného oslovit, sdělit mu svoji situaci a požádat ho o číslo účtu nebo adresu k případnému zasílání škody. Pokud ale poškozený nereaguje, neodpovídá a škodu nevymáhá, je na zvážení, zda to dělá proto, že se tak rozhodl, nebo proto, že je pro něj celý proces moc složitý nebo nákladný.

Pokud se poškozený neozve a ani škodu nevymáhá, je na zvážení odsouzeného, jak dál pokračovat. Když je takovým poškozeným, který nereaguje, například obchodní společnost, u které lze předpokládat, že má potřebné znalosti a možnosti k zahájení vymáhání, může to být ze strany odsouzeného chápáno jako projev vůle poškozeného škodu nadále nepožadovat. Důvodů může mít taková společnost mnoho a u podmíněného propuštění by se asi o nich ani diskutovat nemělo. Je to totiž její právo.

Je právo požadovat a vymáhat škodu zároveň povinností pro poškozeného činit nějaké kroky?

Co když je ale poškozeným běžný občan? I ten má právo na náhradu škody. I ten má právo kdykoliv se rozhodnout, že škodu nechce. I on má své důvody. Pokud je to složitost systému vymáhání škody a finanční náročnost takového procesu, je chyba samozřejmě na straně státu. Takový poškozený může oslovit Probační a mediační službu nebo neziskové organizace, které se touto problematikou zabývají. Když poškozený již nechce být jakkoliv spojován se spáchaným trestným činem a nechce jím být zatěžován, což je velice častý případ zvláště u drobných finančních škod, měl by to pachateli oznámit. Ostatně soud mu přiznal náhradu škody a ta by měla být hrazena. Nikdo ale nemůže poškozeného nutit, aby pachateli psal dopis a cokoliv mu vysvětloval. Lze tedy vycházet z toho, že zjevná  a opakovaná pasivita poškozeného je jasným projevem změny jeho postoje k uplatněné a přiznané škodě? Na to budou muset odpovědět soudy.

Bohužel se u projednávání podmíněných propuštění stává, že soud odročuje jednání z důvodu kontaktování poškozených, kteří nereagovali na dopisy od pachatele a snaží se zjistit jejich stanovisko k náhradě škody. Pokud odsouzený měl zájem škodu splácet a poškozený byl z jeho strany prokazatelně kontaktován, je tedy takový postoj soudu přinejmenším diskutabilní a zbytečně prodlužuje dobu projednávání propuštění. Je nutné nezapomenout na to, že přísliby bydlení a práce jsou často časově omezené.

Omluva má smysl ve chvíli, kdy je upřímná. Nesmí však ublížit tím, že přišla pozdě.

Způsobená škoda nemusí být ale vyjádřena jen v penězích. Bylo by nezodpovědné říkat, že existuje jen majetková škoda. Důležitá je také škoda nemajetková, poškození zdraví a samozřejmě dopad na poškozeného a jeho osobu. Stejně tak na obchodní společnost. Je tedy na místě hovořit i o omluvě. I zde je ale velice složité dát správnou radu. Kdy se omluvit a kdy ne? Je nějaká vhodná doba na omluvu? Mohu se omluvit až po několika letech? Má smysl se omlouvat před podáním žádosti o podmíněné propuštění? Tisíce otázek a velice málo odpovědí.

I v tomto případě budeme ale především apelovat na vlastní postoj odsouzeného. On byl ten, který spáchal trestný čin. Stejně tak on je tím, kdo se bude omlouvat. Omluva by měla být upřímná. Neměla by sloužit k tomu, aby získal body u podmíněného propuštění. Stejně tak by měla být včasná. Tedy proběhnout co nejdříve po spáchání trestného činu, v době vyšetřování nebo projednávání věci u soudu. I když právě v této době často účelová bývá.

S omluvou je to tedy možná ještě složitější než s náhradou škody, která se dá alespoň spočítat. U omluvy ale určitě platí jedno základní pravidlo. Ta správná omluva je ve správný čas a nesmí nikdy poškozenému ublížit. Otevírat staré bolesti a rány jenom proto, aby byla splněna formální podmínky zákona, je totiž velice nebezpečné a nezodpovědné. Jak ze strany odsouzeného, tak ze strany soudů nebo Probační a mediační služby.

Mnoho odpovědí na otázky ohledně náhrady škody a omluvy poškozeným jistě do budoucna přinese restorativní justice, která se právě vztahy mezi poškozenými, pachateli a společností zabývá.

Jaké zkušenosti má s přípravou na PP sociální kurátorka MČ Praha 6 Mgr. Iva Červená, DiS.:

Náhrada škody je časté a nevyzpytatelné téma pro odsouzeného i sociálního kurátora. Neexistuje žádný přesný alespoň jednoduchý návod, postup či metodika, jak správně pracovat s náhradou škody. V případě, kdy se jedná o odsouzeného, který má více trestných spisů (rozsudků, trestních příkazů), tak je i pro mě obtížnější se orientovat bez všech písemných podkladů. Raději volím cestu, aby mi odsouzený zapůjčil k prostudování rozsudky, za které vykonává současný trest. Poté si společně stanovíme srozumitelný postup, jakým způsobem a komu hradit škodu. Tento postup pak musí umět odsouzený jednoduše vysvětlit ve své žádosti o podmíněné propuštění. Někteří odsouzení žádají o pomoc při konzultaci nad dopisy, které píší poškozeným nebo při dohledání aktuálních adres poškozených firem. Nejefektivněji si vedou veškerou aktivitu u náhrady škody odsouzené ženy, které si pečlivě píší datum odeslání omluvného dopisu s žádostí o poskytnutí bankovního účtu (k zaslání náhrady škody bez nutnosti platby za poštovní poukázku). Vytváří si také přehledné tabulky v případě, kdy mají náhradu škody u více poškozených osob či firem. Domnívám se, že pro senát i státního zástupce u soudního jednání je přínosnější, když mají odsouzení vše vzorně a jednoduše popsané například v tabulkách.

Po případném podmíněném propuštění spolupráce ohledně náhrady škody i nadále pokračuje. Poškozené osoby či firmy si raději zvolí komunikaci prostřednictvím sociálního kurátora, než přímého kontaktu s pachatelem trestné činnost. Každý měsíc mi klienti následně dokládají uskutečněnou platbu, Buď ústřižkem poštovní poukázky, nebo z výpisu platby z bankovního účtu. Řešení náhrady škody je u každého specifické a je zapotřebí pro daného odsouzeného nalézt individuální přístup, což není zcela snadné.

Jak hradila škodu naše klientka H. Č.:

Měla jsem jen jednoho poškozeného. Byla to firma ze Slovenska. Přihlásila se do trestního řízení. O sdělení čísla účtu ji žádala nejdříve má advokátka. Ale bez úspěchu. Já jsem jí psala 3 x z vězení. Ale opět bez odpovědi. Tak jsem to uvedla i u prvního pépéčka. Soud mě ale právě kvůli náhradě škody nepustil. Napsala jsem znovu, ale opět nic. Požádala jsem sociální kurátorku. Ta se sice do slovenské firmy dovolala, ale na poštu už nereagovali. To jsem také napsala do další žádosti. Soud tedy firmu sám oslovil a ta mu napsala, že je škoda již uhrazená pojišťovnou. Ale jakou a kdy nenapsala. I přesto mě okresní soud nepustil. Dala jsem společně se spolkem odvolání. Udělala jsem maximum a ani na soud poškozená reagovala jen obecným dopisem. Pořád jsem nevěděla, kam hradit. Nemohla jsem udělat víc. Odvolací soud mi dal za pravdu, propustil mě a uznal, že jsem udělala vše, co jsem mohla. Stálo mě to ale navic skoro 9 měsíců ve vězení.