článek Trestní právo 4/2018

Článek uveřejněný v č. 4/2018 časopisu Trestní právo

ke stažení oddluzeni-jako-odpustek-trestni-pravo-4-2018

____________________________________________________________

Systém ASPI – stav k 1.1.2019 do částky 163/2018 Sb. a 36/2018 Sb.m.s., Oddlužení jako odpustek – LIT253858CZ – poslední stav textu

ODDLUŽENÍ JAKO ODPUSTEK Petr Schneedörfler, předseda spolku LIGHTHOUSE

Dluhy zaměňujeme za exekuce, dluhovou past nerozlišujeme od nezodpovědného zadlužování. Dlužník je chudák, kterého věřitelé, právníci a exekutoři dostali do dluhů. Tak nějak chápe problematiku zadluženosti většina z nás. Málokdo je ale schopen si uvědomit, že dluhů je více než exekucí, protože z dluhu se exekuce musí teprve stát, že dluhová past je spirála, ve které se člověk ocitne často díky své neznalosti nebo kumulaci situací, které nezvládl účinně vyřešit, ale není to bezhlavé půjčování na nadstandardní zajištění svého života nebo nehrazení základních plateb a povinností. Málokdo vidí dlužníka jako člověka, který spustil v drtivé většině případů tento problém nějakým svým konáním, často zcela zbytečným.

V médiích slyšíme „šokující“ čísla o počtu exekucí, o stovkách tisíc zadlužených občanů, o regionech, ve kterých je zadlužení největší, o nárůstech dluhů nemravnými úroky a o osudech lidí, které dluhy a exekuce dostaly na okraj společnosti. Pro běžného občana a laika informace jistě zarážející, při jejichž čtení oprávněně zakroutí s podivem hlavou, pozdvihne obočí a hluboce si povzdechne nad tou „dnešní dobou“. Já a moji kolegové však tyto informace vnímáme jinak. U slova dluh se díváme na důvod jeho vzniku, zda jde o převažující liknavost, nebo opravdu výjimečnou ztrátu zaměstnání, nebo zdravotní problémy. Mezi dluhem a exekucí vidíme období několika měsíců nebo let, kdy se snažíme zjistit, proč dlužník nic nekonal a situaci neřešil. Při posuzování zadluženosti v regionech s vysokou nezaměstnaností se ptáme dlužníka, proč se nemohl odstěhovat za prací do jiného města nebo jak v době, kdy se dostal do finančních problémů, omezil své výdaje a upravil rodinný rozpočet. Při sledování zadluženosti klienta hodnotíme skladbu jeho dluhů, ze které lze mnohé vyčíst a pochopit. Pak můžeme dlužníkovi poradit, kde udělal chyby, jaké konkrétní kroky a rozhodnutí ho dovedly do současné situace. Naučit ho lépe řešit ty životní situace, které mohou problémy se splácením a vznikem dluhů nastartovat, vysvětlit mu, jak v takových chvílích jednat, jak upravit výdaje a kolik si udělat doma hrníčků, do kterých si může odkládat peníze na vše, co v každém měsíci potřebuje a musí uhradit.

Abychom takto mohli s dlužníkem pracovat a naučit ho se do budoucna co nejvíce dalšímu zadlužení ubránit, potřebujeme jeho aktivitu a ochotu problém řešit. Potřebujeme také vědět, jaké dluhy má. Komu dluží, za co dluží, jak dlouho dluží a kolik dluží. Ostatně asi tak by měla každá „dluhová poradna“ fungovat. Uvozovky používám záměrně, protože ono se nejedná jen o řešení dluhů. Je nutné také naučit jejich vzniku předcházet. Bez toho je očekávatelné další zadlužení. Je to jako se závislostí. I zadluženost se musí léčit. A tady je jediná možná léčba prostřednictvím práce s dluhy spojená se základy finanční gramotnosti, která může naučit problémům předcházet nebo jejich dopady co nejvíce eliminovat. V opačném případě je rizikovost v opakovaném zadlužování značná. Z dlužníka se tak stane dlužník recidivující. Dlužník recidivista.

Novela insolvenčního zákona však nejde tím správným směrem. Přináší několik změn, které mohou ke snížení zadluženosti vést, a to jistým snížením počtu exekucí a osvobození od stávajících dluhů. Není ale vůbec zřejmé, a ani Ministerstvo spravedlnosti netuší, na jak velkou část dlužníků bude mít dopad. Neexistuje totiž žádný rozbor oněch skoro 900 000 dlužníků v exekuci, které prezentuje projekt „mapa exekucí“. Nikdo netuší číslo přesné zadluženosti obyvatel, jejich věkové složení, skladbu dluhů nebo důvody zadluženosti u té které skupiny. Bez podrobných znalostí není možné nastavit systém oddlužení tak, aby byl efektivní, účinný a především řešil situaci dlouhodobě. Jednotlivé kroky, které řešily úpravu advokátních tarifů, exekuce a nastavení insolvence v minulosti, byly jen rychlým hašením právě hořícího problému nebo získáváním volebních hlasů. Ani současná novela není nic jiného. Ukažme si to na skupině dlužníků nejvíce problematické, kterou jsou osoby ve výkonu trestu.

Z pohledu osob ve výkonu trestu (podmínky jsou totožné jako u běžného občana) bude moci po účinnosti zákona podat insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení teoreticky každý odsouzený, který má více než 2 dluhy po splatnosti 30 dnů, které není schopen hradit, ale zároveň má takový příjem, který mu umožní po provedení zákonných srážek, tedy na základě příslušné vyhlášky, hradit 1 089 Kč měsíčně insolvenčnímu správci a nejméně 1 089 Kč věřitelům. Po dobu 5 let je totiž potřeba při prolomené minimální hranici předpokládané úhrady „vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů“. Co si pod tím v době výkonu trestu představit? Bude to například i to, že odsouzený si zvolí místo práce nějaký specializovaný program například na léčbu drogové závislosti? Takový program totiž nejde ve vězení skloubit s prací.

Současné ustanovení insolvenčního zákona díky povinnosti předložit seznam závazků k návrhu na oddlužení umožnilo dlužníkovi v jemu odpovídající míře ochoty a schopností zamyslet se nad svým dluhy, důvody jejich vzniku a situacemi, kdy k nim došlo. Pro nás pak při práci s dlužníkem, ať běžným občanem, nebo odsouzeným, přinesl seznam závazků obrovskou možnost zapojení výuky finanční gramotnosti do přípravy insolvenčního návrhu. Byla to vlastně také jediná možnost, kdy s dlužníkem pracovat a snažit se eliminovat jeho další zadlužování v budoucnu. Jediná možnost, kdy dlužníka přivést k otázkám finanční gramotnosti.

Ještě více kontroverzní je takový postup ve vztahu k nápravě odsouzených. Značnou část své trestné činnosti páchali odsouzení právě z důvodu zisku finančních prostředků nebo se zadlužovali proto, aby mohli páchat nebo kryli své náklady na život v době, kdy páchali trestnou činnost, kterou vyměnili právě například za standardní zaměstnání. „Odpuštění“ dluhů způsobem, který umožňuje novela insolvenčního zákona, tedy bez povinnosti své dluhy znát a pochopit důvody jejich vzniku, kdy navíc stačí zaplatit pouze jen jejich mizivou část, lze považovat za postup velice nevýchovný a naopak nabádající k novému páchání trestné činnosti. Dlužník-pachatel vykoná trest a zároveň se zbaví svých dluhů, nebo alespoň jejich části, bez většího vlastního přínosu. Bez potřebné práce s odsouzeným nebude osvobození od placení dluhů pro většinu z nich motivující k lepšímu životu, ale motivující k aplikaci nové možnosti do svého běžného života. Insolvence bez vlastního přispění se může stát potvrzením „výhodnosti“ se zadlužit. Díky novele tedy odpadne i motivace odsouzených se svými dluhy pracovat v době výkonu trestu, protože nebudou potřebovat znát jejich výši a složení pro další život. Bude mít značný dopad na další páchání trestné činnosti, kdy z kriminogenních faktorů nebude eliminován jejich „vztah“ k dluhům a financím obecně. Dlužník-odsouzený bude také zvýhodněn před dlužníkem, který není ve výkonu trestu a který musí hradit vyšší část svých dluhů a vyvíjet mnohem větší aktivitu v běžném prostředí než odsouzený ve výkonu trestu, který si nemůže najít lepší práci nebo jakkoliv zvýšit svůj příjem například formou brigády.

Zadluženost vede zcela jednoznačně k páchání trestné činnosti a propadu mnoha lidí do velkých sociálních problémů. Nelze však tento problém vyřešit „odpuštěním“ těchto dluhů prakticky bez jakýchkoliv návazných povinností na straně dlužníka. Mezi ty určitě nemůže být zahrnuto běžné zaměstnání a placení dluhů, protože to by mělo být pro každého standardem a nemělo by být odměňováno tak razantním odpuštěním dluhů, které novela přináší.

Přezkumné jednání bude tak jediné setkání dlužníka s jeho dluhy. O těch nepřihlášených se vůbec nedozví a nebude tedy ani vědět, že existovaly. Důležitý je § 416 IZ, který doznal v novele také změny obsahu, ale jeho základ zůstává. Podle tohoto paragrafu nebude dlužník po skončení oddlužení osvobozen od úhrady některých dluhů. Jedná se o:

– peněžitý trest nebo jinou majetkovou sankci, které byly uloženy pro úmyslný trestný čin;
– pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti;
– pohledávky na výživném ze zákona;
– pohledávku na náhradu škody způsobené na zdraví.

Tyto závazky dlužníka tedy nebudou odpuštěny a ani nemusí být do insolvence přihlášeny. Dlužník, který měl z minulosti nějaký takový dluh, bude tedy po skončení insolvence dál hradit ty dluhy, které věřitelé budou vymáhat prostřednictvím pokračujících exekučních řízení. Je tedy nutné, aby dlužník již v začátku insolvenčního řízení věděl, jaké dluhy mu mohou po skončení insolvence zůstat. Je zde velké riziko toho, že pokud nebude vědět, že některé dluhy mohou zůstat, a nebude vědět, co ho může čekat a jaké exekuce mohou pokračovat (počet i výše), může to vést po skončení insolvence, ale i v jejím průběhu k jeho rezignaci na systém, která je velice často spouštěčem páchání další trestné činnosti a nové zadluženosti. Při podání návrhů u osob ve výkonu trestu nebo u osob, které mají některý z výše uvedených dluhů (jedná se také například o osoby odsouzené k podmíněným nebo peněžitým trestům), je tedy nutné je s touto otázkou seznámit, připravit na ni a tuto skupinu dluhů najít a vysvětlit. Takto důležitou část oddlužovacího procesu nemůžeme ponechat až na přezkumné jednání, které přichází až po schválení úpadku a povolení oddlužení splátkovým kalendářem. Je také otázkou, jak jsou na tuto problematiku proškoleni insolvenční správci a nakolik ji zvládnou ti, kteří mají původně ekonomické vzdělání. Pro samotné dlužníky bude také problém obstarat si rozsudky a další dokumenty, které k této skupině dluhů budou patřit.

Značný dopad bude mít novela IZ i na život ve věznicích. Odsouzený si musí vybrat osobu, která mu návrh sepíše a podá. Ta za ním bude muset minimálně jednou přijít do věznice. Bude potřeba zajistit odpovídající prostory a jejich technické vybavení. Věznice bude muset zajistit ověřené podepsání plné moci, případně dalších dokumentů, ekonomické oddělení bude odsouzenými žádáno o vydání mzdového listu k doložení příjmů za posledních 12 měsíců, k doložení pracovní smlouvy nebo obdobného dokumentu k prokázání příjmů do budoucna. V rámci přezkumného jednání přijde setkání odsouzeného s insolvenčním správcem, které může být také opakované. Jednak z důvodu doplnění dokumentů nebo z důvodu popření některé z přihlášených pohledávek. I tato jednání budou potřebovat příslušný prostor a technické vybavení. Bude se tedy jednat o značnou administrativní a organizační zátěž při vyřizování povolení vstupu do věznic, zajišťování prostor a odpovídajícího zázemí nebo při ověřování dokumentů a dalších nezbytných úkonech. Značná zátěž bude připadat také na podavatele návrhů a insolvenční správce, kteří se budou muset přizpůsobit podmínkám věznice a také často za odsouzeným dojíždět nemalé vzdálenosti (otázka místní příslušnosti je problém již v současné době). Do všeho může také vstoupit převoz odsouzeného do jiného místa výkonu trestu. Zatížení již tak přetíženého odborného personálu věznic povede k dalšímu omezení práce s odsouzenými při řešení jejich kriminogenních faktorů. Dojde ke ztížení práce s odsouzenými spočívající v motivaci řešení dluhů způsobem znát je, vědět o nich a aktivně s nimi pracovat. Obáváme se také vzniku nové skupiny dlužníků, tedy dlužníků recidivujících, která může ve velké části korespondovat se současnými recidivisty při páchání trestné činnosti. Tím se vytvoří nemalá sociální skupina, jejíž začlenění do společnosti bude mnohem složitější a pro společnost nákladnější.

Novela insolvenčního zákona přinesla několik dobrých myšlenek a změn, které by samy o sobě dovedly celý proces zefektivnit. Například hranice 60 % nebo práci s podřízenými pohledávkami. Naopak schválila některé podle našeho názoru nebezpečné změny, například odstranění seznamu závazků (kdy ke zmírnění administrativní zátěže soudů a dlužníka mohlo dojít vlastním zjednodušením komplikovaného formuláře pro podání) nebo prolomení spodní hranice při podání a její „přesunutí“ na konec oddlužení. Za chybné považujeme také vyškrtnutí hranice 50 % úhrady dluhu při možném zvýšení nezabavitelné části mzdy na běžný život, která byla jediným funkčním motivátorem k aktivnímu zvyšování příjmů ze strany dlužníka.

Na půjčku je nutné doložit mnoho dokumentů a splnit velice přísná kritéria. A na osvobození od dluhů bude stačit jen dlužníkovo selhání a plat za posledních 12 měsíců s určitou, bohužel nejasnou, vizí do budoucna. Co to pro dlužníka znamená? Zadlužit se je možné. Oddlužit se je jednoduché. Tak proč tedy k zadlužování přistupovat zodpovědně, když oddlužení je tak snadné a stačí si vlastně platit měsíční „odpustek“. Jediné řešení pro snížení zadlužování i v budoucnu je efektivní systém finanční gramotnosti a insolvenčním zákonem jasně stanovené povinnosti dlužníka, které pro něho mohou být výhodné v takové míře, v jaké si on uvědomuje důvody svého zadlužení a pracuje s nimi. Bez jeho motivace, při které nebude jeho aktivita při splácení přímo úměrná snižování jeho zadluženosti (jak v dlužné částce, tak v čase oddlužení), není systém výchovný, není funkční a není řešením.