Aktualizováno 2. 5. 2020

I když se odsouzený připraví úplně na vše a udělá maximum proto, aby svůj další život žil spořádaným životem, tak nemá jistotu, že ho soud opravdu propustí. Že mu uvěří, že bude považovat za dostatečné to, co vše udělal, jak se sebou pracoval a jak se připravil na svoji budoucnost. Soudy rády říkají, že podmíněné propuštění je věc nenároková. Dalo by se říct, že i tak je postaven zákon a opakovaně se v tomto směru vyjádřil také Ústavní soud. Je tedy na soudu, aby rozhodl, že odsouzený udělal maximum. A opravdu lze předpokládat a očekávat, že povede řádný život. Pokud to ale odsouzený prokáže, neměl by se soud nechat ovlivňovat svým názorem na uložený trest, který se mu často jeví jako neodpovídající. Nebo by neměl, jak se bohužel také děje, říkat, že pokud by mělo podmíněné propuštění existovat, měly by se dávat dvojnásobné tresty.

Ústavní soud k otázkám podmíněného propuštění řekl ale mnohem více. Mnoho z jeho komentářů a názorů však soudy slyší nerady, protože jim Ústavní soud častokrát vytýká určitou „odtažitost“ a nedostatečné posuzování důkazů. Někdy u soudů také vidíme, že trestní soudci mají potřebu odsouzeného znovu soudit a věnují se opakovaně rozboru spáchaného trestného činu bez jakékoliv návaznosti na nápravu odsouzeného a jeho další život. Některá jednání u soudů nesou velkou dávku pohrdání nejenom odsouzeným, ale také jeho rodinou nebo organizacemi a osobami, které mu pomáhají. I to je bohužel obrázek naší justice.

Ústavní soud se ale nebojí. Považuje za důležité, aby se institut podmíněného propuštění ujednotil a stal se z něj opravdu efektivní resocializační prvek. V nálezu II. ÚS 482/18 je poměrně podrobně rozebráno, co institut podmíněného propuštění znamená. Co vykládat pod pojmem vedení řádného života, jak by podmíněné propuštění mělo fungovat, jak s ním pracovat.

Dokud nebude podmíněné propuštění čitelné a pochopitelné pro každého odsouzeného, nebude mít smysl. Dokud se ale soudy alespoň částečně neshodnou na základních parametrech, nikdo je nikdy nepochopí.

Rychle se také mění pohled na institut podmíněného propuštění. Co u některého soudu bylo akceptováno nebo požadováno v jednom roce, tak už druhý rok vůbec platit nemusí. Ať tak nebo tak, vždy se tedy vyplatí být maximálně připravený. Protože pouze opravdu dobře připravený odsouzený může říci, že udělal maximum. A to je to, co by mělo být opravdu podstatou přípravy na další život po propuštění z vězení.

Některé soudy věnují projednávání žádostí opravdu jenom pár minut. U těch lze doporučit přidání veškerých podkladů již do žádosti. Některé naopak žádostem věnují značný prostor,  hovoří s odsouzenými, komunikují. U těchto soudů je možné i aktuální důkazy předkládat na místě, například nová potvrzení o úhradě dluhů z trestné činnosti, podklady k aktuálnímu zaměstnání nebo bydlení. Záleží tedy opravdu na každém soudu a odsouzený musí při přípravě na podmíněné propuštění vycházet také z toho, jaké informace má od svých spolubydlících. I s nimi je ale nutné pracovat. Varujeme před vězeňskou šuškandou, která je častokrát velmi vzdálená od reality. Odsouzení, kteří neuspěli u podmíněného propuštění, uvádí úplně jiné důvody toho, proč je soud nepustil, protože nechtějí přiznat, co opravdu u soudu proběhlo.

Při standardním projednávání žádosti o podmíněné propuštění by měl být odsouzený na začátku vyslechnut a měl by mu být dán prostor k tomu, aby se ke své žádosti vyjádřil. V tu chvíli samozřejmě může soudu říci, že bude ještě dokládat v průběhu jednání další důkazy. Soud (tedy soudce, soudkyně nebo přísedící) a státní zástupce mohou odsouzenému následně pokládat otázky, na které odsouzený odpovídá. I zde se samozřejmě vyplatí příprava, při které odsouzený myslel na vše. Pak ho nemůže žádná otázka zaskočit a na každou bude znát odpověď. Pokud má odsouzený advokáta, tak samozřejmě otázky může klást odsouzenému i on.

Někdy bohužel v podmíněném propuštění nenaleznete logiku. Pokud ji tam nedodá soud, tak tam opravdu být nemůže.

Po přečtení obsahu spisu, které také probíhá u každého soudu jinak a je mu věnován i jiný čas, může odsouzený samozřejmě navrhnout a předložit další důkazy. Je možné předložit např. další potvrzení o uhrazené náhradě škody, aktuální informace o práci nebo bydlení, další udělenou pochvalu, ukončený kurz nebo program specializovaného oddělení.
Po splnění všech těchto zákonných povinností soud vyzve státního zástupce k závěrečnému návrhu. Poté se může vyjádřit i odsouzený. Je vhodné zareagovat na to, co státní zástupce ve své řeči řekne. Pokud je jeho vyjádření pozitivní a navrhuje vyhovět žádosti, tedy propustit, je dobré na něj navázat a v krátkosti shrnout. Pokud je negativní, je vhodné k jednotlivým negativům alespoň krátký komentář. Samozřejmě věcný. Je nutné svojí závěrečnou řeč říkat v klidu a neútočit, i když může jít často o velmi vypjatou a vyhrocenou situaci.

Odsouzený si může na projednávání přinést jakékoliv dokumenty a může do nich samozřejmě nahlížet. Takže pokud si není jistý a bojí se, že na něco zapomene, není určitě od věci si udělat na papír poznámky a napsat si důležité body. Poté co soud rozhodne, přichází několik variant. Buď odsouzený a státní zástupce souhlasí s vyjádřením soudu a jeho rozhodnutím. Pak je vlastně hotovo a jde se domů. Nebo nazpátek do vězení. Pokud soud řekne ne a odsouzený je přesvědčen, že opravdu udělal vše, a to, co mu je vytýkáno nezvládne připravit lépe, je určitě dobré si podat stížnost. O té rozhoduje příslušný krajský soud.

Stížnost je nutné odůvodnit a samozřejmě reagovat na to, co soud považoval za překážky k vyhovění žádosti. Pokud soud vyhověl žádosti, ale odvolal se státní zástupce, tak je potřeba počkat na vyjádření státního zástupce a pak samozřejmě pro stížnostní soud okomentovat i to, co viděl státní zástupce špatně, co shledal jako důvod nepropuštění.

Soudní jednání je vždy velice emotivní a psychicky náročná záležitost. Proto je potřeba být co nejlépe připravený na všechny možné alternativy. Jen tím se dá zvýšit a maximalizovat šance na úspěšné podmíněné propuštění.

Lhůta pro další podání žádosti o podmíněné propuštění je 6 měsíců od nabytí právní moci zamítnutí předchozí žádosti. Těchto 6 měsíců musí odsouzený maximálně využít. V odůvodnění usnesení soudů má jasně napsáno, co soudy shledaly jako důvody k zamítnutí jeho žádosti. Všechny tyto příčiny neúspěchu je potřebné odstranit nebo alespoň zmírnit.

Jaké bylo pépéčko našeho klienta J. L.:

Moje jednání u soudu byla absolutní fraška. Soudci bylo úplně jedno, co říkám. Houpal se v křesle, absolutně mě nevnímal. Státní zástupkyně se na mě ani jednou nepodívala, neměla žádný dotaz. Vlastně byl jasný její návrh, který na konci přečetla. Měla ho dopředu připravený na papíře a vytištěný na počítači. Takže mi vlastně došlo, že nemělo smysl se připravovat. Odcházel jsem úplně zlomený, protože celá roční příprava byla vlastně k ničemu. Pak mi ale došlo, že můžu mít ještě šanci u odvolacího soudu. Dal jsem si na odvolání strašně záležet. Opravdu jsem každou věc pečlivě rozebral a popsal, aby soud viděl, že opravdu přemýšlím nad každým detailem. A vyplatilo se to. Přišel fax a já šel domů.

Jak vnímala podmíněné propuštění maminka našeho klienta Š. B.:

Když jsem šla k podmíněnému propuštění mého syna, bylo to pro mě snad ještě horší, než když jsem se dozvěděla, že půjde do vězení. Moc jsme se snažili a 2 roky se na tento den se synem připravovala opravdu celá rodina. Pan soudce nevypadal moc sympaticky, státní zástupkyně byla taková ledová královna. Když mého syna přivedli v poutech a s koženým pásem, vyhrkly mi slzy a hroutil se mi celý svět. Jakmile začalo soudní jednání, svitla ve mně ale jiskra naděje. Soudce se vyptával, syn byl výborně připravený, mluvil klidně a rozvážně. Dokonce i ledová královna začala poslouchat a vnímat. U soudu jsme strávili více než hodinu. Řešilo se všechno, minulost, budoucnost, soukromí, dluhy, fungování naší rodiny. Když jsem odcházela na chodbu čekat na vyjádření soudu poté, co státní zástupkyně navrhla mého syna propustit, byla jsem šťastná. I kdyby to nevyšlo, věděla jsem, že jsme udělali to, co jsme mohli. Že zkrátka víc nešlo. Pan soudce ocenil všechno, co jsme připravili. Jsem za to moc ráda a postarám se o to, aby můj syn už nedělal nic, co by ho vrátilo do toho nejhoršího prostředí, které jsem ve svém životě navštívila. Do věznice.