Aktualizováno 08. 10. 2023

Pobyt ve vězení bývá dobou, kdy častokrát dojde ke zpřetrhání nebo naopak k znovunavázání rodinných a osobních vazeb. V tom druhém případě k sobě partneři najdou znovu cestu, rodiče odpustí svým dětem a čas strávený ve vězení umožní mnohým uvědomit si své vlastní chyby. A to nejenom na straně odsouzených, ale i na straně jejich rodin, přátel a blízkých. Období výkonu trestu by tedy odsouzený měl brát jako dobu, kdy může vymést opravdu všechny pavučiny a vyhnat  kostlivce ze své skříně. Narovnat to, co minulost poškodila nebo zničila. Je to často důležité také pro návrat na svobodu.

Rodina a přátelé jsou také prostředím, do kterého se odsouzení častokrát po propuštění vrací. Jsou pro odsouzeného velmi důležití. Na druhou stranu ale bývá někdy prostředí rodiny problematické a naopak může propuštěného vést k páchání trestné činnosti. Je tedy na každém, aby si sám posoudil, zda se vrací tam, kam opravdu chce. Tam, kde může svůj život žít tak, aby se do vězení nevrátil.

Rodinné a sociální prostředí je často místem, kde se člověk potká s trestnou činností. Pokud tedy není rodina a přátelé jistotou, je nutné zvážit, jako roli budou v dalším životě zastávat.

Udržovat kontakt s rodinou by mělo být jedním ze základů výkonu trestu. Bohužel podmínky, které některé věznice pro návštěvy a komunikaci s rodinami nabízejí, nejsou ideální. I když se zlepšil telefonický kontakt a je možné telefonovat rodině každý den, podmínky k návštěvám jsou často nedostatečné. Chybí osobní kontakt, není možné návštěvu prožít jako běžnou komunikaci mezi blízkými lidmi. V mnoha věznicích je zakázán jakýkoliv fyzický kontakt, dovoleno je pouze obejmutí při přivítání. Setkáváme se například i s tím, že není možné si na návštěvu přinášet různé dokumenty a písemnosti, a tak může být velmi složité se na podmíněné propuštění a život po něm intenzivně připravovat. Na druhou stranu to ale nejsou překážky nepřekonatelné a je potřeba se s nimi vypořádat. I to může svědčit o tom, že je dotyčný odsouzený dobře připravený a že věnoval své přípravě ve vězení maximum. Mnohá omezení si navíc způsobují sami odsouzení tím, jak se skrze návštěvy snaží do věznic dostat zakázané předměty, většinou drogy a telefony.

Rodina a přátelé mohou pomoci v životě po propuštění v mnoha ohledech. Jednak hned po propuštění mohou poskytnout bydlení nebo potřebnou finanční jistotu do doby, než odsouzený obdrží první výplatu. Mohou pomoci také jako určité zajištění výpadku příjmu při běžícím insolvenčním řízení. Dále jsou také samozřejmě obrovskou oporou psychickou, protože žádný návrat z výkonu trestu není jednoduchý.

Připojení rodiny, která selhala v minulosti, se nakonec může stát spíše přítěží, než výhodou.

Ve vztahu k podmíněnému propuštění odsouzení nezřídka přikládají k žádostem vyjádření rodiny, které nazývají „připojení se“. Tento pojem přímo zákon nezná, ale vyjádření rodiny jako takové je jistě možné k podmíněnému propuštění přidat. Doporučujeme se vyvarovat zbytečných osobních a citových projevů a spíše tento dokument koncipovat tak, aby bylo zřejmé, jak se sama rodina na propuštění svého člena připravila. Co pro to udělala a samozřejmě zda si vzala poučení z případných chyb v minulosti. Častokrát se totiž stává, že právě rodina byla k chování odsouzeného apatická, nebyla schopná identifikovat problémy, které měl. Tak se i ona nepřímo podílela na jeho selháních.

Je proto vhodné se nad tím dobře zamyslet, a pokud bude rodina k soudu prohlašovat, že se za další život svého člena zaručuje, tak by měla opravdu být schopná toto vysvětlit a případně doložit. Měla by být sama stabilní a měla by sama jasně prokázat, že to zvládne. Pokud v minulosti tuto funkci neplnila, měla by také říci důvody, proč tomu tak bylo. Na podmíněné propuštění a na návrat svého člena z vězení by se rodina tedy měla připravovat stejně tak intenzivně, jako odsouzený. Pokud tedy soudu bude rodina zasílat své vyjádření, není potřeba se bát ho napsat svými vlastními slovy. Jednoduše zformulovat svoje myšlenky, zkušenosti, aktivity. Není potřeba ho nechávat zpracovávat advokátem nebo využívat nějaký vzor. Čím více bude vyjádření osobní, tím větší bude jeho vypovídací hodnota. Pokud má odsouzený správně nastavený celý svůj budoucí život, na kterém staví i své podmíněné propuštění, obsah prohlášení rodiny by z něj měl vlastně automaticky vyplynout.

Částečně se tomuto tématu věnujeme i v desateru č. 6., které pojednává o práci a bydlení. Právě bydlení a nové soužití může být problematické, protože z vězení se nám nevrací člověk, který je pouze „očištění“ od svých hříchů a zbavený špatných vlastností, ale častokrát se nám vrací člověk, který má jiné vnímání své osoby, okolí a svého života. Zvláště po delší době ve výkonu trestu se změní nejen návyky, ale také přemýšlení. Změní se často i povaha, a to někdy i v těch směrech, které nebyly negativní, ale které zkrátka v člověku výkon trestu změní. Odsouzený si také z věznice může přinést nové návyky a vzorce chování. Nebojte se vždy o všem otevřeně hovořit. Mnoho změn je jen krátkodobých a právě vzájemnou komunikací lze zajistit, že neovlivní negativně vzájemné soužití.

Je potřeba dobře komunikovat o tom, co nastane, až se odsouzený vrátí domů. Je nutné hovořit o nákladech na bydlení, je dobře hovořit o denním režimu a je potřebné si uvědomit, že je možná nejlépe začít úplně od nuly. Samozřejmě velkou pozornost si zaslouží i vztah k dětem. Také ony se musejí na návrat svého otce, matky nebo jiného člena rodiny připravit. Děti musí být připraveny a musí chápat výkon trestu svého blízkého, aby se s ním nejen samy vypořádaly, ale pochopily ho i ve vztahu ke svému okolí, které může tuto informaci často ve vztahu k nim zneužít. Ostatně v tomto směru je nutné pracovat na vzájemných vztazích pokud možno po celou dobu výkonu trestu.

Stanovit si pravidla dopředu umožní o nich přemýšlet a být připravený, až nová situace nastane. Nejde jen o špinavé ponožky na zemi. Některé vztahy vznikají skoro od začátku.

Stejně tak i s přáteli a známými je dobré si hned na začátku stanovit určitá kritéria a pravidla. Je dobré si říct, jak s minulostí nakládat, zda se o ní bavit nebo o ní mlčet. Není dobré nechávat otázku spáchání trestného činu a uvěznění nevyřešenou. Nezáleží na tom, zda tím řešením bude to, že se o tomto problému nebude mluvit, nebo zda se o něm bude hovořit. Jen si prostě stanovte nějaké pravidlo, které je pro Vás všechny akceptovatelné.

Rodina a přátelé jsou velmi důležití. Mohou být ale také velmi nebezpeční, pokud nedovedou být dobrou rodinou a dobrými přáteli, když naopak navádějí, nebo i přímo vedou, k trestné činnosti. V rámci podmíněného propuštění je tedy potřeba zvažovat funkci rodiny a přátel ve vztahu k minulosti. Pokud rodina nebo přátelé v minulosti dobře nefungovali a nedovedli odsouzeného od trestné činnosti ochránit, i když mohli, je dobré zvážit, jak velkou část jim nejenom v žádosti o podmíněné propuštění, ale především v dalším životě dát. Není v žádném případě dané, že bez rodiny nelze být podmíněně propuštěn. Mnoho odsouzených začíná svůj život úplně od nuly bez rodiny a je to pro ně nejlepší řešení. Soudu je potřeba takové rozhodnutí vysvětlit, aby i soud chápal, co k němu odsouzeného vedlo a neviděl v něm problém. Ideálně naopak rozhodnutí racionální a správné.

Někdy rodina zcela chybí, jako u našeho klienta P. V.:

Po propuštění z vězení jsem moc rodinu řešit nemusel, protože jsem vlastně žádnou neměl. Matka mi umřela brzo, s otcem jsem se nestýkal. Sestra měla sama dost problémů, do věznice mi napsala jenom párkrát. Měl jsem ale několik kamarádů, kteří se mnou komunikovali i ve vězení. Za to jsem byl moc rád, snažil jsem jim vysvětlit, co se stalo. I když jsem zpočátku asi nebyl úplně upřímný, tak nakonec jsem to zvládl a myslím, že jsem z kriminálu odcházel s tím, že mám opravdu svojí minulost vyřešenou. Někteří přátelé zůstali, někteří odpadli. Ti, kteří zůstali, mi pomohli a pomáhají i dnes. Určitě to pro mě byla velká zkušenost a uvědomil jsem si, jak obrovskou váhu přátelství má. U podmíněného propuštění jsem rodinu a přátele tedy moc neřešil, protože vlastně nebylo soudu v tomhle směru co nabídnout. I tak ale moji přátelé pro mě byli strašně důležití, bez nich by to bylo mnohem těžší.

Rodina fungovala u naší klientky M. S.:

Moje rodina mě celou dobu ve vězení podporovala. Navštěvovali mě a posílali pravidelně dopisy, volali jsme si. Moje maminka si vzala i do péče obě moje děti. Takže pro mě byl návrat k rodině automatickou věcí, o které jsem vůbec nepřemýšlela. I v minulosti moje rodina jakkoliv nezklamala, ba naopak se mi snažila pomáhat, a to i poté, co zjistila, co jsem provedla. V žádném případě mě neodvrhla, ale nemohla mi pomoct více, než jsem jí dovolila, protože jsem sama rodině lhala a nedovolila udělat vlastně nic. I ve vězení jsem se odhodlávala říct rodině pravdu. Dokázala jsem to až po mnoha měsících a bylo to pro mě velmi složité. Ale jsem za to dneska moc ráda. Rodina je pro mě základ, stejně jako byla předtím. Moc si jí vážím, pomohla mi celou tuhle dobu přestát.

U podmíněného propuštění jsem rodinu měla. Přijela moje maminka a moje sestra. Otec se doma zatím staral o děti. Navrhla jsem soudu mamku a sestru jako svědkyně, protože jsem chtěla, aby soud věděl, že moje matka se o děti výborně starala a chtěla jsem soudu společně s nimi říct, jak jsme často o dalším životě mluvily a jak jsme vše naplánovaly. Snažila jsem se to napsat do vyjádření, které jsme soudu za rodinu společně posílali. I když soud odmítl matku a sestru vyslechnout jako svědkyně, tak v závěrečném odůvodnění soudce řekl, že můj výborný vztah s rodinou, a to, jak celá rodina na mém návratu do běžného života pracovala, bylo jedním z důvodu, že jsem soud přesvědčila o tom, že mi má dát šanci. A za to jsem moc vděčná.