Aktualizováno 17. 12. 2022
A co dodat na závěr? Naše desatero není návodem, jak být úspěšný u projednávání podmíněného propuštění. Je souhrnem našich zkušeností, znalostí, názorů a postřehů, které jsme sbírali více než 13 let a věříme, že mohou navést na cestu, která vede k zvládnutí svého života po podmíněném propuštění. Vlastně po jakémkoliv propuštění. Tedy po skončení výkonu trestu a návratu na svobodu.
Napsat k podmíněnému propuštění vše by vydalo na mnohosvazkový román. Podmíněné propuštění je příprava na život. Na život, který se na jeden web nevejde. Každý se musí připravit podle svého svědomí. Jen on zná svůj život, příčiny páchání trestné činnosti, své kladné a záporné stránky. Svá rizika a své výhody. Každý má jiné vzdělání, jiné zkušenosti. Vrací se do jiného prostředí, za jinou rodinou a jinými lidmi. Těch variant je nekonečné množství.
Naše desatero není o ukázání řešení pro všechny. Je o ukázání cesty k nalezení svého vlastního řešení. Každý, komu se to povede, nebo ho alespoň na tu správnou cestu nasměřujeme, za tu práci stojí a stál.
Propuštěný nesmí zapomenout, že život není jen o něm a jeho vězení. Je o všech okolo. O jeho rodině a přátelích. Tedy také o jeho dětech. Ty jsou velice zranitelné, i když si můžeme myslet, že to nechápou, moc dobře si uvědomují, co se děje. Velice kruté často bývá i jejich okolí. Připravte své děti i na to, že se jich může kdokoliv zeptat na tátu nebo mámu ve vězení. Když s tím budou srovnané ony samy, zvládnou mnohem lépe i reakce okolí.
Stejně tak do příběhu odsouzených a propuštěných patří poškození. Ani oni nesmí být opomenuti. Nejde jen o škody vyjádřené v penězích. Jde o zásahy do životů obětí, do jejich povah a do jejich srdcí. Nezapomeňte ani na omluvu. Stejně tak ale mějte na paměti, že i omluvou se dá ublížit.
Součástí návratů jsou i lidé z minulosti a ti, kteří přišli v době vězení. Každý odsouzený si musí sám zvážit, koho ve svém životě nechá a vezme ho s sebou dál. Najít si přátelé ve vězení může být nebezpečné. Ale nejde říct, že každá známost z vězení je špatná. Stejně jako každý kontakt z běžného života nemusí být dobrý. Vězení by mělo každému dát jaké čas a prostor na to, aby pochopil, kde v jeho okolí byl navíc a kdo do něj naopak opravdu patří.
Pokud odsouzený využil služeb a pomoci sociálních kurátorů nebo neziskových organizací, měl by zvážit, do kdy jejich práci opravdu potřebuje. Kdy je schopen se postavit na vlastní nohy. Nemá smysl „machrovat“ a mít strach si o pomoc říct. Ale nejde ani pomocí ostatních nahrazovat vlastní píli a vlastní práci na svém životě. Najít rovnováhu je vždy velice důležité. Stejně jako přestat lhát sám sobě.
Doufáme, že naše desatero pomohlo každému ukázat, jak lze o podmíněném propuštění a návratu do běžného života uvažovat. Z kolika pohledů se na něj lze dívat. Je na každém, aby si vybral svůj pohled sám. Vlastní život lze totiž změnit jen vlastní vůlí a vlastním rozhodnutí.