Běžná doba, kdy se odsouzený začíná připravovat na své podmíněné propuštění, je tak 2 až 3 měsíce před možností podání žádosti. A to samozřejmě není dobře. Je to pozdě. Stejně jako je pozdě začít se připravovat 4, 5, 6 nebo 9 měsíců před podáním žádosti.

Připravovat se je nutné začít co nejdříve. Nejlépe ještě před nástupem do výkonu trestu, rovnou po vynesení rozsudku. Nejideálnější by to bylo rovnou po spáchání trestného činu. V tu chvíli totiž začíná proces, ve kterém se může odsouzený začít vyrovnávat s tím, co provedl a hledat řešení, jak již v životě takové jednání neopakovat. Život ale není vždy ideální. V tuto chvíli to platí dvojnásob. Každý tedy potřebuje pro ten správný okamžik, kdy může započít svoji změnu, jiný čas, jiné místo, jiné podmínky a jinou situaci. Pro někoho je to právě spáchání trestného činu, kdy si po autonehodě uvědomí křehkost lidského života, pro jiného nástup do vězení, které mu změní život a pochopí, co svoboda znamená. Pro jiného to může být zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění, kdy pochopí, že nestačí jen jít s davem nebo opakovaný výkon trestu, který odsouzenému ukáže, že takto už dál žít opravdu nechce.

Každý okamžik, prožitek a životní situace mohou být důležité a mohou být potřebným kouskem do skládačky s názvem vedení řádného života – podmíněné propuštění

Všechny okamžiky, kdy odsouzený (nebo budoucí odsouzený), začne sám se sebou „něco dělat“, tedy nastoupí cestu své změny, mají jedno společné. Jsou tady od toho, aby odsouzený mohl žít svůj další život normálním a běžným životem. Nakonec tedy nezáleží na tom, kdy k takovému okamžiku dojde, ale že k němu dojde. Není ani podstatné, jakým směrem se pak děj věcí vydá, důležité je, že změny budou přicházet. Není ani podstatné, že změna někdy trvá krátce a jindy velmi dlouhou dobu. Nemusí být nakonec ani úspěšná a může dojít k dalšímu pochybení, ale pokud byla již krokem správným směrem, je to cesta potřebná, po které se musí jít dál.

Podmíněné propuštění není o přípravě na podání žádosti a její projednání před soudem. Je o přípravě na svůj vlastní život.

Důležité je sbírat po celou dobu své vlastní změny všechny podněty, podklady a zkoumat situace, jak dopadají na minulý a budoucí život, co přinášejí a co by přinést mohly. Jak dopadlo spáchání vlastního trestného činu na jeho pachatele, co způsobilo jeho okolí, rodině a přátelům. Jak ublížilo poškozeným a jejich vlastním životům. Jak na pachatele dopadl soudní proces, jak ho poznamenala věznice, nové prostředí a nové situace. Jak ho zasáhlo odloučení od rodiny a ztráta svobody. Co pro něho znamenalo zlomení vlastního já a častokrát velkého ega. Co ho čeká v budoucnosti a jaká vůbec bude. Každý pachatel trestného činu musí najít svůj vlastní okamžik změny, položit si své vlastní otázky a na ně hledat své vlastní odpovědi. Pak může teprve se svým životem něco udělat.

Jaké zkušenosti má s přípravou na PP sociální kurátorka MČ Praha 6 Mgr. Iva Červená, Dis.:

Z pohledu sociálního kurátora musím uvést spíše negativní zkušenosti k oblasti přípravy odsouzených na podmíněné propuštění. Většina osob celý proces přípravy velmi podcení. Uvádějí, že stačí mít zajištěné bydlení a zaměstnání a tím celá příprava začala a skončila.  Opomíjejí fakt, že v celkové přípravě je zapotřebí především na sobě zapracovat, popřemýšlet nad situacemi, které způsobili nejenom své rodině, avšak hlavně poškozeným/pozůstalým. Pokud odsouzený nezačne přemýšlet nad okolnostmi, které jej vedly k páchání trestné činnosti a nad všemi následky, které se udály, a u některých poškozených i po delší době stále dějí, tak na cestu změny života nenastoupí. Častokrát žádám odsouzeného, aby si přečetl své rozsudky a popřemýšlel nad tím, co se stalo a co se výkonem trestu změnilo. A z těchto důvodů ráda doporučuji dlouhodobou spolupráci se sociálním kurátorem, který s odsouzeným půjde i do jeho temného období, aby mu pomohl na cestě za stabilnějším způsobem života i ve smyslu změny jeho základních vzorců chování. V takové chvíli se lze plnohodnotně připravovat na budoucí život skrze podmíněné propuštění.

Jak si své PP připravoval náš klient R.K.:

V prvním výkonu testu v roce 2013 jsem to vůbec neřešil. Bral jsem jako automatické, že jako prvotrest musím jít domů, když budu mít dobré hodnocení, práci a kde bydlet. Ale bohužel to nevyšlo. Soud chtěl po mě spoustu dalších věcí, které jsem vůbec netušil. Tak jsem seděl do pevného výstupu, nemělo cenu to podávat znovu. V roce 2015 mě zavřeli znovu, brali mě jako recidivistu, lomítko už jsem měl 4/1. Dobře jsem si pamatoval, jak mě soud nepustil v minulém trestu a tak jsem začal všechno řešit hned od začátku. Od prvního dne jsem přemýšlel, snažil se někoho kontaktovat, řešit všechny věci. Někdy mě to bavilo, někdy strašně lezlo na nervy. Ale vyplatilo se to. Dostal jsem se na půlku i jako recidivista hned napoprvé. Všichni mi záviděli a já si věřím. Je to super pocit.

Maminka odsouzeného D. L. chtěla synovi pomoci:

Když mi zavřeli syna, zhroutil se mi celý svět. Byla jsem jako bez duše, každý den čekala na dopis nebo telefon. Nikomu jsem to neřekla, syna jsem poslala na „studia do zahraničí“. Strašně jsem se styděla. Zlom přišel, když jsem se svěřila kamarádce, která na mě tlačila, co se děje. Znala mě a viděla, jak se trápím. Bylo to pro mě obrovské ulehčení. Dala mi kontakt na její sousedku, která měla ve vězení dceru. Sešla jsem se s sní. Dlouho jsme si povídali a pak si často volali. Vysvětlila mi, jak to všechno funguje a já začala na syna tlačit, aby se na propuštění začal hned připravovat. Našla jsem toho hodně taky na internetu. Rok jsme dávali vše dohromady a vyšlo to. Byl doma chvíli po půlce trestu. Všem doporučuji, aby na sobě makali od začátku. Dělají to hlavně pro sebe a pro nás. Pro milující matky, přítelkyně a rodiny. Za to to určitě stojí.