Aktualizováno 16. 12. 2022
Když se nám pokazí pračka, voláme do servisu, aby nám poslali opraváře. Když chceme vyměnit dlaždice v koupelně, seženeme si zkušeného dlaždiče. Když se nám rozbije auto, vybereme servis, kde nám ho opraví. Když nám hapruje zdraví, běžíme k doktorovi. Zkrátka se celý život obracíme na odborníky. Proč by to mělo být ve vězení jinak?
Dobrý opravář, šikovný řemeslník, zručný servisák, zkušený doktor. Musíme se často obracet na někoho, kdo něčemu rozumí lépe, než my. Je to logické. Nemůžeme přece umět všechno sami. Když ale potřebujeme opravit svůj vlastní život, když se nám porouchá vnímání světa nebo se nám něco špatně v hlavě „přehodí“, většina z nás si řekne, že to zvládne sama. Že žádného odborníka nepotřebuje. Natož třeba psychologa. Nejsme přece blázni.
Většina spáchaných trestných činů má svůj důvod, tedy ve druhém desateru vysvětlené kriminogenní faktory, v našem chování a rozhodování. Na začátku příběhu, který pak končí uvězněním, stojí naše myšlenky, potřeby, volby a činy. Často je hranice mezi normálním životem a spácháním trestného činu velice křehká. V drtivé většině případů závisí jen na nás. Jen my ji můžeme přímo ovlivnit. Svým rozhodnutím, svojí vůlí, svoji silou.
Vězení není jen o potrestání a ochraně společnosti v čase věznění. Je to také ideální doba na to, abych odsouzený se sebou něco udělal. Aby se zbavil těch negativních skutečností svého já a svého života, které ho do vězení dostaly. Aby změnil své rizikové postoje, vzorce myšlení a chování. Někdo to zvládne sám, ale většina potřebuje nějakého odborníka. Ten mu může pomáhat delší dobu nebo jen v určitém okamžiku, s konkrétním problémem. Často takový odborník ukáže cestu nebo směr, kterým se vydat. Zažité návyky a vzorce chování totiž nemusí být snadné změnit. I když si člověk uvědomí, co je potřeba změnit, nemusí vědět, jak to provést. Nebo si myslí, že potřebnou změnu již provedl, ale jde jen o „povrchní změnu“, která neobstojí v reálném životě.
Typickým „zvládnutým“ problémem je závislost. Na drogách nebo alkoholu. Většina odsouzených, kteří před nástupem požívali drogy nebo alkohol, řeknou, že jsou 6 měsíců, rok nebo dva „čistí“, takže to na svobodě v pohodě zvládnou. Mají přece venku rodinu, děti, rodiče, přítelkyni. Vězení je přeci dostatečně ponaučilo a už se do něj nechtějí vrátit… Než potkají prvního feťáka, než jim někdo nabídne poprvé drogu nebo paňáka v hospodě. Než se ocitnou v problému a budou potřebovat „vypustit“. Než začnou hledat řešení, které dříve jednoduše našli v droze. Teď už to přeci v pohodě zvládnou, vědí jak na to. Vítejte zpátky!
Vězeňská služba nabízí v mnoha věznicích vlastní nebo zprostředkované specializované programy, které pomohou s léčbou závislosti, naučí ovládat svoji agresivitu, pracovat s duševními poruchami a poruchami chování. Pomohou zamyslet se nad svým životem a změnit vše potřebné nebo další programy, které pomohou zvýšit stabilitu v osobním životě, změnit dopady špatného sociálního zázemí nebo pomoci s dluhovými problémy a s finanční gramotností. Programů je mnoho a jistě si každý najde takový, který mu pomůže začít pracovat na sobě a svém životě. Ne vždy jsou však dostatečné kapacity a proto mají mnohem větší šanci na pomoc ti, kteří o ni opravdu stojí a umí to dát najevo.
S výběrem vhodného programu pomůže ve věznici speciální pedagog nebo poradí vychovatel a sociální pracovnice. Je potřeba počítat s tím, že jednotlivé programy jsou nabízeny v různých věznicích. Je tedy možné, že bude nutné změnit věznici, pokud se pro jeden z programů odsouzený rozhodne. Vždy se to ale vyplatí, protože absolvování programu, který pomůže bojovat s vlastním špatným já, je velice důležité pro další život. Pro další život bez páchání trestných činů. Tedy pro prokázání předpokladu vedení řádného života, což je také důležitá podmínka pro život po podmíněném propuštění.
Bohužel Vězeňská služba nedovede kapacitně pokrýt potřeby všech odsouzených. Je tedy nutné, aby se odsouzený sám aktivně staral a zapojit do potřebných změn. Jde totiž a jenom o jeho život. Nedělá to pro nikoho jiného, než pro sebe.
Zvolit správný program může pomoci také sociální kurátor z obce, kde má odsouzený trvalé bydliště, kam se bude po propuštění vracet nebo kde je aktuálně ve vězení. Ten může také doporučit spolupráci s některou z neziskových organizací, které se pomocí osobám ve VTOS zabývají. Jejich seznam má samozřejmě také každá věznice. Pracovat sám se sebou totiž musí často i propuštěný. I po podmíněném propuštění je nutné pokračovat v léčbě závislostí a pracovat s dalšími faktory, které mohou být nebezpečné.
Neziskové organizace pracují s programy, kterou jsou ve velké míře závislé na dotacích a grantech. Mohou být tedy limitovány například místem bydliště nebo délkou trestu. Kritérií může být více. Je potřeba také zvážit, zda konkrétní program odpovídá potřebám odsouzeného, jeho délce trestu nebo dalšímu nastavení. Výhodou některých programů je jejich přesah do doby po propuštění. Neomezují se tedy pouze na dobu pobytu ve vězení, ale pomohou také na svobodě. Pozor ale na kvalitu nabízených služeb v programech neziskových organizací. Stává se, že jejich programy jsou sice líbivé, ale bohužel postrádají odbornost a profesionalitu.
Mnoho neziskových organizací nabízí programy spíše pro zajištění svého fungování, než pro pomoc potřebným. Nerozumí dané problematice, chybějí jim zkušenosti, které často získávají teprve při realizaci programů. Dále je ale nerozvíjí. Přebírají také staré programy ze zahraničí, které jsou nastavené na jiné prostředí, na jiné sociální nastavení společnosti, na jinou mentalitu a složení společnosti. Je tedy potřeba být obezřetný při výběru toho, kdo má pomoci.
Na svobodě je také možná další spolupráce se sociálním kurátorem. Je to profesionál, který pomůže řešit nejen veškeré sociální otázky a problémy. Pokud s ním odsouzený naváže spolupráci již ve vězení, je to jistě krok k nezaplacení a v dobrém sociálním kurátorovi může nalézt „spojence“ na první měsíce po propuštění. To neplatí jen pro zkrácený trest.
Zvláštní kapitolou je Probační a mediační služba. Bohužel je velice složité ji přesně definovat a říci, jak by měla fungovat. Její přínos pro odsouzené v přípravě na budoucí život je velice omezený. Značně se také liší podle regionů. Nabízí některé programy, které může odsouzený využít. Bližší informace poskytne ve vězení sociální pracovnice a probační úředník. Doporučujeme se ale spíše spolehnout více na sebe, než na Probační a mediační službu. U podmíněného propuštění má spíše funkci kontrolní při uložené zkušební době než podat pomocnou ruku. Bohužel si to myslí mnoho soudců a tím se celá situace okolo PaMS ještě více zamotává.
Možnosti nalezení pomoci při práci se sebou samým tedy určitě odsouzení ve vězení mají. Je ale nutné se snažit a být aktivní. Sám si příležitosti vyhledávat, pídit se a nevzdávat se. Mít jasný plán a konkrétní cíl. Ve vězení je možné si také doplnit nebo rozšířit vzdělání (různé kurzy a školy). Ty mohou zlepšit uplatnění na trhu práce a najít nový smysl života. Důležité je nezapomenout, že práce na zlepšení svého života nekončí s koncem trestu, ale pokračuje i na svobodě.
A ještě jedna důležitá věc. Do změny je nutné často zapojit o rodinu. O tom ale v dalším bodě desatera.
Jana L. našla to správné hned napoprvé. A je moc ráda.
U nás ve vězení bylo možností spolupráce mnoho. Hned na začátku jsem pochopila, že se musím zeptat ostatních na jejich zkušenosti. Ale zjistila jsem, že každá odsouzená říkala něco jiného. Přemýšlela jsem, jak se v tom vyznat. Pak jsem zvolila jednoduchý klíč. Dala jsem na zkušenosti těch holek, které měly podobný osud a názory jako já. A udělala jsem dobře. Vybrala jsem si dobrou organizaci. Pomohla mi s dluhy a doporučila mi další organizace, které zase řešily práci. Takže jsem nebyla na všechno sama. Pracovníci z té organizace poradili i mojí mamce. Jsem ráda, že jsem si vybrala dobře. Měla jsem nakonec dvě organizace a obě mi hodně moc pomohly. Když jsem byla venku, obrátila jsem se i na kurátorku. Ta mi pomohla na úřadech, to jsem moc nezvládala. Takže za mě doporučuji dobře vybrat a hodně u toho přemýšlet.
David Š. už měl naplánované některé věci před nástupem.
Pro mě byl nástup do kriminálu vysvobození. Už před nástupem jsem věděl, co musím se sebou všechno udělat. To byla asi moje výhra. Jaké jsou možnosti jsem ale začal zjišťovat až ve vězení. Měl jsem tu výhodu, že jsem se dostal do vězení, kde byla dobrá sociální pracovnice a dobrý pedagog. Ti mi hodně pomohli. Byli to velcí profesionálové, měli moře zkušeností a já tedy dal na jejich doporučení. Neměl jsem důvod jim nevěřit. Není totiž lehké se v úplně neznámém prostředí věznice orientovat ve všech těch nových věcech. Moje maminka se snažila něco zjistit i venku, ale dostat se k potřebných informacím bylo bohužel těžké. Takže to bylo všechno na mě. Na druhou stranu může rodina pomoc v mnoha věcech po propuštění. A také najít někoho na pomoc potom. Třeba právě kurátorka, ta mi pomohla vyřešit ztracené maturitní vysvědčení, rodný list a získat některé dokumenty z mé minulosti. Každá drobnost se počítá a každá podaná ruka dovede dodat hodně energie a vůle neselhat.