Institut podmíněného propuštění vychází obecně z toho, že proces nápravy odsouzeného probíhá rychleji, než původně soud předpokládal. Není tedy v takovém okamžiku nutné prodlužovat pobyt odsouzeného za mřížemi. Je však potřeba, aby soud o takovém stavu řádně rozhodl a umožnil tak aplikaci hlavního pozitiva institutu podmíněného propuštění, kterým je usnadnění resoacializace odsouzeného, a to soudně určeným a nastaveným životem po propuštění v porovnání s pobytem za mřížemi. Uvedená společenská reintegrace musí pak probíhat právě za přispění jasného stanovení závazných pokynů, povinností a dalších omezení ze strany soudu.

Samotné soudy bohužel nevyužívají jim zákonem daných možností a značně tak snižují účinnost institutu podmíněného propuštění. Příčiny toho vidíme především:

  • v zavedeném systému, kdy agendu podmíněných propuštění řeší jeden nebo dva soudci, kteří dojíždějí v rámci úspor na projednávání žádostí do jednotlivých věznic. V takových případech např. vězni znají názor daného soudce na PP a připravují žádost podle něj a ne podle své vlastní osobnosti. Soudci a SZ řešící 20 případů během dopoledne sklouzávají k rutině a opakují stejné věty a zcela postrádají náhled na odsouzeného.
  • v obecně znějících hodnoceních některých věznic, kdy jsou hodnocení z ostatních PP prakticky stejná a chybí širší pohled na osobnost odsouzeného. Stejně tak u recidivistů, kteří mají prakticky stejné hodnocení např. z předešlých PP.
  • povinnost předložení příslibu zaměstnání, které je u většiny případů pouze „papírem“ nutným pro soud. Soudy ho ve většině případů ani neprověřují.
  • postoj k možnosti vykonané 1/3 délky trestu k podání PP jako další nadstandard již nadstandardní možnosti žádost o PP vůbec podat.

TOP 6 nejčastějších důvodů zamítnutí žádostí o podmíněné propuštění

  1. nehrazení škody z VT
  2. předchozí trestná činnost
  3. nevedení řádného života po propuštění
  4. krátká doba ve VT ve vztahu ke spáchané TČ
  5. včasné nenastoupení do VT
  6. neakceptace délky 1/3
Často jsou důvodem i nesymaptie k odsouzenému nebo okamžitá nálada soudce. Pak platí staré známé „důvod se vždycky najde“.

Průběh jednání ve věznicích a u soudů

Jednání okresních (obvodních) soudů o podmíněném propuštění, které je vedené v prostorách věznic, trpí velice často na své vážnosti. Místnosti bývají zařízeny provizorně, chybí dodržování jednacího a kancelářského řádu. S tím se bohužel setkáváme i na běžných soudech v soudních budovách. Často zůstává po celou dobu projednávání podmíněných propuštění v jednací místnosti soudce, státní zástupce a zástupce věznice (vychovatel nebo jiný pracovník). Ti ji opouštějí pouze při poradě senátu. Bohužel jsme byli svědky i toho, že při poradě senátu zůstal státní zástupce nebo zaměstnanec věznice. Odsouzení přicházejí postupně do jednací síně a jednání se tak prezentuje jako jeden velký proces s mnoha účastníky. Mezi odvedením jednoho odsouzeného a přivedením druhého odsouzeného je pak běžně z jednací síně ve věznicích slyšet rozprava mezi soudem, st. zástupcem, zástupcem věznice případně dalšími osobami. To samozřejmě nevrhá na objektivitu jednání dobré světlo. Stalo se nám také, že jsme zůstali mezi dvěma jednáními v soudní síni také my a slyšeli tak rozpravu soudce a st. zástupce, kteří už vlastně v tu chvíli rozhodovali o propuštění.

V rozpisech jsou dávány na jednotlivá projednávání časové úseky 15 minut, někdy i méně. V případě účasti právníka nebo neziskové organizace se pak jednání prodlužují a mají mnohdy i hodinový skluz. To je nepříjemné především pro osoby mimo věznici, které se chtějí účastnit. Tráví více než hodinu při čekání na proces v „nějaké místnosti“ ve věznici. Další rozpory s jednacím a kancelářským řádem jsou sice maličkostí, ale jsou stále nedodržováním předpisů. Jedná se např. o absenci jmenovek soudce a přísedících nebo nemožnost odsouzeného nebo svědků vypovídat na místě, kde je možné si položit dokument (vprostřed místnosti bez pultu nebo jiné plochy). Díky časovému skluzu pak často soudci žádají žadatele o zkrácení svých výpovědí a závěrečných řečí, protože „jsou ve skluzu“.

Neziskové organizace si musí udělat pořádek ve vlastních řadách a vyčlenit ty, které nepomáhají, ale pouze vydělávají.

Nejednotné je také postavení zástupců neziskových organizací. I když je stanoveno, že má taková osoba sedět vedle státního zástupce, neděje se tak v drtivé většině případů. Častým extrémem je bohužel určení místa zástupce spolku, který podával záruku za dovršení nápravy odsouzeného, mezi veřejností nebo dokonce je vykázán jako svědek ze soudní síně. Častokrát pak při kladení otázek, psaní si poznámek nebo přednášení závěrečné řeči stojí zástupce neziskové organizace v prostředku místnosti, dokumenty drží v ruce, složitě v nich hledá své poznámky, protože je nemá kam odložit.

Mnohdy bývá také problémem vstup do věznice pro rodinné příslušníky nebo i zástupce neziskových organizací. Na vstupních branách věznic jsou dotazovány na souhlas se vstupem na jednání soudu do prostor věznice nebo na povolení předchozí žádosti. Pokud se vstupu nedožadují s odkazem na veřejné zasedání, obvykle odejdou. I zástupcům našeho spolku se stává, že čekají na potvrzení povolení vstupu na veřejné zasedání soudcem a musí se práva na účast na jednání opravdu intenzivně dožadovat.

Přítomnost zástupce věznice je další zákonem zcela opomíjený fakt, přitom je takový zástupce často v soudní síni po celou dobu jednání, neodchází ani při změně jednotlivých jednacích čísel, má vyčleněný svůj prostor, vždy větší než odsouzený nebo zástupce neziskové organizace. Není jakkoliv procesně řešen jako svědek nebo jiný účastník.

Pépečková a soudcovská turistika

Cestování mezi věznicemi ze lepším výkonem trestu a lepšími podmínkami je dlouhodobá a zcela běžná věc. Patří sem také cestování do věznice, kde jsou větší šance pro podmíněné propuštění. V posledních letech se ale kritériem stává také cestování tam, kde jsou jasně dané podmínky pro propuštění. Jednání soudů je čitelné a pro odsouzené srozumitelné. Ti se pak mohou lépe připravit.

Novým trendem je pak „soudcovská turistika„. Odsouzený si podá žádost o PP a pokud ji dostane na stůl soudce, kterého nechce, žádost stáhne a podá znovu. Na tuto praxi si stěžoval např. soudce OS Praha 4 Mgr. Dvořák na konferenci pořádané na podzim 2018 Nejvyšším státním zastupitelstvím v Justičním areálu Na Mičánkách. Jistě není takový postup správný. Na druhou stranu je ale logický. Pokud jsou u soudu dva soudci a jeden z nich např. razí myšlenku, že na PP nepouští, protože kdyby to tak mělo být, dával by dvojnásobné tresty, v soudní síni se chová povýšeně, na odsouzené nereaguje, nekomunikuje s nimi, řeší opětovně jejich předchozí trestnou činnost a dalšími způsoby se sám vymezuje do extrému, snaží se odsouzený takovému soudci vyhnout. I my neradi chodíme k soudům, kde je soudce nekomunikativní, dává najevo své negativní postoje k otázkám PP, skáče do řeči, nenechá domluvit, pospíchá, nečte důkazy, nevěnuje se jednání, nekouká na toho, kdo hovoří, zvyšuje hlas, když není spokojený s odpovědí, pospíchá na oběd, protože je hladový a trpí tzv. syndromem hladového soudce. A možná právě hladový soudce v časovém tlaku je ta nejhorší varianta, kterou jsme viděli. Jsou dnes již soudy, kde odsouzení ví, že čas jednání ve 12 nebo 13 hodin je u některých soudců nebezpečný.

Nikdo nepůjde za horšími podmínkami, pokud může zvolit jinou variantu.

Každý odsouzený tak raději půjde k soudci nebo soudkyni, kteří ho vyslechnou, budou s ním komunikovat, dívat se mu do očí, nebudou na něj tlačit, dají mu možnost se vyjádřit a pochopí jeho situaci. Především ale zhodnotí jeho snahu o nápravu a nebudou ho trestat za jeho činy spáchané v minulosti.

Státní zástupce při projednávání podmíněného propuštění

Jsme velice rádi, že jsme potkali takové státní zástupce, kteří vidí v institutu podmíněného propuštění velice účinný a flexibilní nástroj nápravy odsouzeného a uvědomují si jeho důležitou roli v celkové resocializaci odsouzených. Jejich práci jsme ocenili např. u OSZ v Kladně, Brně – město nebo Nymburce. U některých jednotlivců také v Praze, Karlových Varech nebo Chomutově.

Obecně však u části státních zástupců vidíme podobné neduhy, jako při práci některých soudů. Jedná se především o:

  • Neseznámení se s dokumenty a důkazy obsaženými ve spisu před jednáním
  • Minimum nebo žádný dotazy na odsouzeného nebo svědky
  • Chybějící přehled o podmínkách výkonu trestu 
  • Odkazování na počet spáchaných trestných činů
  • Nevyužívání omezení daných § 48 odst. 4 tr. nebo § 89 odst. 2 tr. zák.
  • Neřešení působení programů zacházení ve vztahu ke kriminogenním faktorům

Problém č. 1: Absence vůle nalézt základní důvody páchání trestné činnosti – tzv. pradůvody

Kriminogenní faktory, tedy důvody páchání trestné činnosti, jsou základem pro jakoukoliv změnu ve vztahu k resocializaci odsouzeného. Pokud si odsouzený neuvědomí a správně nepojmenuje důvody toho, proč páchal trestnou činnost, nemůže projít potřebnou změnou. Pokud soud nebude tyto důvody znát, nemůže posoudit, zda se odsouzený napravil. To je základní a jediné pravidlo úspěšného návratu pachatelů do běžného života. Ať u podmíněného propuštěné nebo při pevném výstupu. 

Pouhé konstatování, že odsouzený svého činu lituje a již nikdy no neprovede, je samozřejmě zcela nedostačující.

Institut podmíněného propuštění v sobě ale skrývá obrovské rezervy a potenciál v boji s neustále neklesající recidivou. Sjednocením podmínek, jejich lepším nastavením a především přizpůsobením současnému stavu společnosti, se může stát zlomovým prvkem v nápravě odsouzených. K tomu je však potřeba spolupráce všech stran. Tedy Vězeňské služby, soudů, státních zastupitelstev, PaMS a také neziskových organizací.

Aby byl institut podmíněného propuštění samostatný a použitelný, správně by nejprve mělo dojít k úpravě legislativy (zjednodušení systému, zpřehlednění možností). To jistě bude problém, protože politická vůle k takové změně nebude velká. Je tedy potřeba začít efektivněji pracovat se stávajícím systémem a ukázat tak jeho možnosti, které se v budoucnu dají správnými legislativními změnami podpořit.

Všichni mohou pro změnu stavu podmíněného propuštění něco udělat. Musí pouze chtít.

Změny na straně VS by měly přinést především větší efektivitu programů zacházení a lepší informovanost odsouzených. Je potřeba se odděleně zaměřit na prvotrestané a recidivní odsouzené. U prvotrestaných je potřeba podpořit myšlenku institutu podmíněného propuštění, které jednak není nárokové, ale především si ho musí odsouzený zasloužit. Nestačí pouze plnění povinností. Je nutný aktivní přístup k vlastnímu trestu a k podmíněnému propuštění. Dnes jsou podmínky pro podmíněné propuštění stanovené délkou výkonu trestu, chováním ve výkonu trestu a očekávání řádného života. To se dovozuje ze zajištěného bydlení a zaměstnání. Věznice by tedy měly v rámci úpravy programů zacházení více zapojit problematiku komunikace s úřady, hledání zaměstnání nebo řešení finančních otázek, zkrátka přípravu na běžné povinnosti propuštěného. K tomu samozřejmě mohou využít sociální kurátory.

Odsouzení by měli vždy mít nějaký „záložní plán“ svého budoucího života. Upřímně je nutné uvést, že většina potvrzení o zaměstnání je spíše účelová pro projednání žádosti. Soudy je většinou neprověřují, státní zástupci to nepožadují. Odsouzený většinou nenastupuje do zaměstnání, které uvádí v žádosti. Praxe soudů tak vlastně nutí odsouzené hned při podání žádosti o podmíněné propuštění lhát. Není totiž možné, aby příslib zaměstnání u projednávané žádosti chyběl. Jde asi o pozůstatek minulé doby, kdy každý musel být zaměstnaný a toto zaměstnání měl potvrzené v občanském průkaze. Zvláště v dnešní době není problém najít zaměstnání ani pro osoby se záznamem v trestním rejstříku. Věnují se tomu i sociální kurátoři a některé neziskové organizace.

Brigáda není rizikem, může být naopak výhrou.

V dnešní době je zcela obvyklé, že si propuštěný najde nejprve brigádu. Je to pro něj nejrychlejší způsob příjmu. Mnohdy dostane výplatu i po jednotlivých týdnech, má tedy okamžitě finanční prostředky a ne až za 6 týdnů jako u klasického zaměstnání. Klasický pracovní vztah se tady může stát spíše handicapem. Brigádnická práce umožňuje také flexibilnější pracovní dobu, kdy je nutné po propuštění vyřešit mnoho věcí. Odsouzený se nezavazuje dlouhodobým vztahem a lépe se přizpůsobí méně náročným brigádnickým pracem. Je potřeba si uvědomit, že ve VT je člověk dlouhou dobu vystaven stabilnímu a velice omezenému sociálnímu prostředí a tudíž jeho návrat do běžného života, tedy do zcela odlišného prostředí, bude náročný. Prizonizace dokáže mít velký dopad. Ve VT má odsouzený vše a nemusí se o nic starat. Systém ho okamžitě naučí, co se po něm chce a ani mu nedá možnost nikterak vybočovat. V reálném životě je to naopak. Je tedy potřeba být flexibilní. Jednak v práci a jednak i v možnosti bydlení. Mnoho odsouzených po propuštění nedovede sdílet domácnost v režimu, ve kterém žilo před svým odsouzením.
I zde se dokáže prizonizace velmi silně zapsat do jeho života. Možnost brigády mu tedy dává jistou volnost v nalezení jiného místa k životu. To je také důležité u osob, které se vracejí do menších obcí a vesnic, kde je paradigma věznění provází na každém kroku. Takové osoby mnohdy potřebují právě změnu prostředí. Jednak kvůli nalezení vlastní nové identity a také k separaci důvodů páchání trestné činnosti v minulosti.
I když je podpora rodiny a přátel velice důležitá, nemusí se v žádném případě omezovat pouze na místo předchozího bydliště propuštěného. A takto by se dalo pracovat s institutem podmíněného propuštění dále i dalších aspektech.

Azylový dům je pro mnoho propuštěných tím správným krokem.

Dalším problémem je také neakceptace bydlení v azylových domech. Především soudní znalci opakovaně tuto věc vidí jako rizikovou a neshledávají azylové domy jako stabilní a bezpečné bydlení. Přitom je to pro mnoho propuštěných bez rodinného zázemí ta nejlepší varianta, protože častokrát uváděné komerční ubytovny, jsou zcela nevhodné. V azylových domech je k dispozici sociální pracovník, který poskytuje odborné sociální poradenství a pomáhá ve všech záležitostech po propuštění. Provádí se také namátkové testy na alkohol a drogy, azylový dům má svůj pevný řád, který je ale méně tvrdý, než vlastní vězení, tudíž i to může pomoci mnohým propuštěným zvyklým na vězeňský režim lépe nastartovat nový život.

Naopak právě v komerčních ubytovnách se často setkáváme s drobnou majetkovou trestnou činností, drogami (i jejich výrobou) nebo alkoholem. Je to pro propuštěného velice rizikové prostředí i ve vztahu k jeho zkušební době, kdy při řešení všech možných deliktů je taková osoba automaticky brána jako možný pachatel.

Ze strany soudů a státních zástupců tedy považujeme za důležité, aby požadovali po odsouzených větší aktivitu v jejich přípravě na nový život. Právě již zmíněný „záložní plán“, tedy co bude dělat, když to v připraveném zaměstnání nebude možné zvládnout. Např. z důvodu nezvládnutí své práce (doba se dnes vyvíjí velice rychle) nebo kvůli nevoli ostatních zaměstnanců. Zcela se také zapomíná na rodiny odsouzených. Nikdo s nimi nekomunikuje, jak se chovat a fungovat se staronovým členem, který se jistě ve vězení změnil. Vždyť to by měla být i podstata výkonu trestu. Dosažení požadované změny. I pozitivní změna však dokáže velice ovlivnit soužití rodiny. Mnoho vztahů tedy nepřežije návrat z vězení.

Důležité je vykročit pravou nohou. První krok je totiž stěžejní.

Je také nutné řešit první týdny po propuštění. Ty jsou nejrizikovější. Dlouhodobé plány nedávají moc velký smysl, protože jsou nestabilní také díky tomu, že je odsouzený tvoří v izolovaném prostředí věznice. Je nutné vědět, co bude první dny a týdnu po propuštění. Pokud ty dotyčný zvládne, má za sebou dobrý start.

Je nutné navrhovat soudu více opatření dle § 48 odst. 4 tr. zák. Ambulantní léčba, zákaz požívání alk. nápojů, účast na dalších programech apod. V tom je obrovská síla právě neziskových organizací. Zvláště u recidivních odsouzených je jejich působení více než žádoucí. Sociální exkluze je zde velice silná. Dohled PaMS je absolutně nedostačující. Min. 4 – 8 týdnů čeká propuštěný na první kontakt s PaMS. Recidivní propuštěný potřebuje pro přechodné období mnohem větší provázanost mezi výkonem trestu, kde měl jasně daná pravidla, a svým normálním životem. Vždyť to by mělo být také součástí podmíněného propuštění. Proces resocializace musí život po podmíněném propuštění jednoznačně obsahovat. Resocializace přece není ukončena výkonem trestu. Pouze skončila fáze, kdy výkon trestu má dominantní přínos a ten přebírá právě institut podmíněného propuštění.

Důležitá je nutnost zkoumání změn, kterými odsouzený prošel. Zajímat o to, co se sebou ve vězení odsouzený provedl, čím si prošel. Nestačí říct, že absolvoval program 3Z, ale je nutné, aby odsouzený řekl, co mu tento program konkrétně přinesl. Stejně tak se dá pracovat s rodinou. U recidivních odsouzených bychom požadovali u jednání u soudu účast rodiny nebo jiné osoby, která bude poskytovat bydlení nebo zaměstnání. Bylo by možné lépe poznat, zda jsou některá tvrzení opravdu pravdivá nebo pouze účelová. Rodiny a přátelé odsouzených by se tak jistě také stavěli jinak k pomoci propuštěným, kdyby byli konfrontováni se soudním jednáním a otázkami soudů a státních zástupců. Svůj postoj by vnímali více jako závazek, který soudu dali. Pokud komukoliv na někom jiném záleží, jistě jeden den na cestu k soudu do věznice věnuje. Odsouzený by také viděl, o koho se opravdu může opřít.

Vlastní projednání u soudu je velice důležité. Bez něj ztratí PP svoji vážnost. Soud zavřel, soud pustí.

I když by vlastně vše, co je výše uvedeno, mělo především zajímat soudy, bohužel se to neděje. Automatizace procesu podmíněného propuštění degradovala tento institut ve většině případů na pouhý administrativní krok nutný k propuštění, který se dnes přetváří do systému tvorby vlastních pravidel u jednotlivých soudů. Někde vnímáme tzv. „krajskou legislativu„. Zvláště v krajích, kde soudí stížnostní řízení pouze jeden soudce, je vidět, že prvoinstanční soudy rozhodují tak, aby rovnou vyhověli názorům stížnostního soudu, kdyby se SZ nebo žadatel odvolal. Nálezy Ústavního soudu se tak stávají jen pouhým papírem. Typické je to v poslední době např. v Praze. Zde je trendem roku 2018 a 2019 náhrada způsobené škody. Když odsouzený nehradí, nemůže jít domů. A nevadí, že Ústavní soud opakovaně řekl, nehrazení škody samo o sobě při splnění všech ostatních kritérií by nemělo být důvodem k zamítnutí žádosti.

I když může teoreticky zpřísnění podmínek institutu podmíněného propuštění vést k zamítnutí více žádostí, velice rychle dojde na druhou stanu k tomu, že se odsouzení lépe na svůj život připraví a nevrátí se do vězení. Dopad na snížení recidivy je více než zřejmý. A to v dlouhodobém měřítku. Což je právě to, co náš systém potřebuje. Krátkodobá řešení, jakými byly úpravy trestních sazeb, přidání 1/3 nebo amnestie, se ukázaly jako zcela nefunkční.

Rádi bychom opravdu velice moc poděkovali těm soudcům a státním zástupcům, kteří berou podmíněné propuštění vážně, dávají odsouzeným šanci prokázat své polepšení, ukázat, co zvládli, jak se sebou pracovali. Dát možnost totiž nic nestojí, ale dokáže to obrovské divy.