Jak na vybrané aspekty podmíněného propuštění nahlíží dlouholetá sociální kurátorka a aktuálně vyučující na Vyšší odborné škole sociálně právní Jahodovka v Praze
Mgr. Bc. Iva ČERVENÁ, DiS., LL. M., MBA, DipCrimPsych, LL.B.
Správná příprava:
Z pohledu sociálního kurátora musím uvést spíše negativní zkušenosti k oblasti přípravy odsouzených na podmíněné propuštění. Většina osob celý proces přípravy velmi podcení. Uvádějí, že stačí mít zajištěné bydlení a zaměstnání, a tím celá příprava začala a skončila. Opomíjejí fakt, že v celkové přípravě je zapotřebí především na sobě zapracovat, popřemýšlet nad situacemi, které způsobily nejenom své rodině, avšak hlavně poškozeným/pozůstalým. Pokud odsouzený nezačne přemýšlet nad okolnostmi, které jej vedly k páchání trestné činnosti a nad všemi následky dějící se u některých poškozených i po delší době, tak na cestu změny života nenastoupí.
Častokrát žádám odsouzeného, aby si přečetl své rozsudky a popřemýšlel nad tím, co se stalo a co se výkonem trestu změnilo. A z těchto důvodů ráda doporučuji dlouhodobou spolupráci se sociálním kurátorem, který s odsouzeným půjde i do jeho temného období, aby mu pomohl na cestě za stabilnějším způsobem života i ve smyslu změny jeho základních vzorců chování. V takové chvíli se lze plnohodnotně připravovat na budoucí život skrze podmíněné propuštění.
Kriminogenní faktory:
Součástí přípravy odsouzeného na propuštění (ať podmíněné nebo na konečný termín) je řešení kriminogenních faktorů. Za sebe používám spíše pojem rizikové oblasti. Každý z nás má svá slabá místa, ať je to inklinace k závislosti, špatné rodinné vzorce, nezodpovědnost za své chování či vztahové problémy. Rizikové oblasti jsou nejlépe popsány v rozsudku odsouzeného. Kde má každý vytyčené své problémy, které nastaly a důvody páchání trestné činnosti. Nejideálnější cesta je v případě, kdy odsouzený svůj rozsudek zapůjčí například sociálnímu kurátorovi či jinému odborníkovi. Sociální kurátor odsouzenému poskytne zpětnou vazbu a někdy i překvapující informace, které se nesnadno poslouchají.
Mnozí si základní rizika (prapůvod) vůbec neuvědomují. Nejčastěji uváděné důvody, s kterými se setkávám, jsou: špatná parta, ex manželka, která mě nahlásila za neplacení alimentů, drogy, ostatní jednatelé mě podvedli, dluhy/směnky. Vyjmenované důvody ale nesvědčí o uvědomění si svých rizikových oblastí, ale o přenesené zodpovědnosti na druhé. „Já nic, to všechno druzí“…
Spolupráce s odborníky:
Spolupráce s odborníky není zase tak jednoduchá záležitost. Člověk na svobodě má volbu vybrat si svého zubaře na základě regionu, dostupnosti a také i recenzí ostatních pacientů. Tuhle šanci, i když omezenou, mají i odsouzení – možnost výběru. Ze svých zkušeností doporučuji si opravdu zjistit, co nejvíce informací o práci sociálního kurátora, neziskové organizace či konkrétní pobočky Probační a mediační služby ČR. Každý subjekt poskytuje odlišné poradenství a služby.
Nejideálnější situace je, když si odsouzený hned na začátku výkonu trestu odnětí svobody, nebo co nejdříve, upřímně sám uvědomí, kde leží jeho oblasti, ve kterých selhává. To jsou ty opakovaně zmiňované kriminogenní faktory. Poté je na místě začít pátrat, kdo/jaká organizace poskytuje v této oblasti svoje služby a podporu.
Poslední dobou se rozmáhá nadužívání nebo zneužívání organizací a dalších subjektů. Odsouzení mají pocit, že čím více organizací (sociální kurátor, dluhový poradce, probační úředník, pracovník neziskového sektoru, dobrovolník, kaplan atd.) osloví a budou od nich mít vyjádření, tím lepší je jejich šance na podmíněné propuštění. Avšak opak je častokrát pravdou. Člověk taktéž nenaváže vztah s 5 zubaři, vybere si jednoho, ke kterému má důvěru, s kterým je spokojený, kde si spolu rozumí a dokáží nastavit vhodný postup léčby. Je nutné si uvědomit, že čím více organizací odsouzený využívá, tím je vzájemný vztah nepravidelný, roztříštěný a povrchní. Je daleko hodnotnější, když odborník v postpenitenciární péči poskytne k soudnímu jednání zprávu o spolupráci, která podrobně popisuje aktivní spolupráci s charakteristikou odsouzeného a vymezením aktivit, které společně řešili. Oproti povrchní spolupráci, kde bude mít odsouzený pouze potvrzení o spolupráci, což nedává soudu žádnou individuální zpětnou vazbu, kterou pro své rozhodnutí potřebuje.
Navázání spolupráce znamená otevření dveří do svého soukromí, do minulosti, do Pandořiny skříňky každého jednotlivce. Je nutné si správně vybrat, komu svěřit informace o svém životě, s kým spolupracovat a mít k němu takovou důvěru, že v případě svého dalšího života s ním rádi budete své problémy řešit.
Žádost:
Nejčastěji se setkávám se žádostmi o podmíněné propuštění, které jsou velmi strohé, fádní a zcela odosobněné. Skoro každý odsouzený píše žádost jako přes „kopírák“ – paragrafy, čísla rozsudků, délky trestů, zákonnou lhůtu a nicneříkající informace o průběhu výkonu trestu. Oblastem bydlení a zaměstnání a plánům do budoucna se odsouzení věnují pouze okrajově. V roce 2018 se konalo Sympozium celorepublikového setkání k problematice podmíněného propuštění, kterého se účastnili soudci, státní zástupci, ředitelé věznic a ostatní odborníci věnující se této problematice. I během sympózia bylo ze strany soudců upozorňováno na to, že žádosti jsou stejně formulované a absentuje aktivní přístup k přípravě ze strany odsouzených. Osobně jsem se v jedné z vazebních věznic setkala se vzorem žádosti o podmíněné propuštění, kde odsouzený opakovaně žádá soud o dobrodiní a staví vše pouze na něm.
Žádosti často postrádají prvky sebereflexe a náhledu na trestnou činnost. Strohá formulace žádosti tak vybízí k zamítnutí. Nedávno jsem pomáhala jednomu odsouzenému s formulací jeho žádosti. Poprvé jsem četla žádost, která vyjadřovala pocit viny, práci se sebou ve smyslu změny chování, a především v pojmenování rizikových oblastí, které jej vedly k páchání trestné činnosti. Jednalo se o odsouzeného, který měl velmi komplikovaný vztah se svou matkou, kdy docházelo k fyzickým útokům v rodině a následnému útěku z domova. Celý svůj příběh v žádosti popsal srozumitelně a rozvedl své důvody k trestné činnosti. V začátku soudního jednání se předseda senátu dotázal odsouzeného: „Tak jak to nyní máte se svou maminkou?“ Bylo vidět, že soudce žádosti věnoval potřebný čas a zajímal se o změny, které během výkonu trestu odnětí svobody u odsouzeného nastaly.
Má rada tedy zní – pište příběh, pište své pocity a důvody. Žádost o podmíněné propuštění není pouze formalita, která musí být současní spisu, ale jedná se o první zaklepání na pomyslné dveře svobody. Zapomeňte na paragrafy, ve své žádosti pravdivě popište svůj příběh, buďte sami sebou, což Vás ukáže v tom potřebném světle a také ve vztahu ke svému budoucímu plnohodnotnému životu.
Náhrada škody a omluva:
Náhrada škody je časté a nevyzpytatelné téma pro odsouzeného i sociálního kurátora. Neexistuje žádný přesný alespoň jednoduchý návod, postup či metodika, jak správně pracovat s náhradou škody. V případě, kdy se jedná o odsouzeného, který má více trestných spisů (rozsudků, trestních příkazů), tak je i pro mě obtížnější se orientovat bez všech písemných podkladů. Raději volím cestu, aby mi odsouzený zapůjčil k prostudování rozsudky, za které vykonává současný trest. Poté si společně stanovíme srozumitelný postup, jakým způsobem a komu hradit škodu. Tento postup pak musí umět odsouzený jednoduše vysvětlit ve své žádosti o podmíněné propuštění. Někteří odsouzení žádají o pomoc při konzultaci nad dopisy, které píší poškozeným nebo při dohledání aktuálních adres poškozených firem. Nejefektivněji si vedou veškerou aktivitu u náhrady škody odsouzené ženy, které si pečlivě píší datum odeslání omluvného dopisu s žádostí o poskytnutí bankovního účtu (k zaslání náhrady škody bez nutnosti platby za poukázku). Vytváří si také přehledné tabulky v případě, kdy mají náhradu škody u více poškozených osob či firem. Domnívám se, že pro senát i státního zástupce u soudního jednání je přínosnější, když mají odsouzení vše vzorně a jednoduše popsané například v tabulkách.
Po případném podmíněném propuštění spolupráce ohledně náhrady škody i nadále pokračuje. Poškozené osoby či firmy si raději zvolí komunikaci prostřednictvím sociálního kurátora než přímého kontaktu s pachatelem trestné činnost. Každý měsíc mi klienti následně dokládali uskutečněnou platbu, Buď ústřižkem poštovní poukázky, nebo z výpisu platby z bankovního účtu. Řešení náhrady škody je u každého specifické a je zapotřebí pro daného odsouzeného nalézt individuální přístup, což není zcela snadné.
Práce a bydlení:
Stabilní bydlení a zaměstnání začíná být v dnešní společnosti luxus, který nemá ani mnoho lidí bez zkušenosti s výkonem trestu odnětí svobody. Po odsouzených se z mého pohledu očekává, že si během výkonu trestu zajistí v nejideálnějším případě bydlení v pronajatém či vlastním bytě a budou mít „dobře“ placené zaměstnání. Realita je u větší části odsouzených, kteří žádají o podmíněné propuštění, bohužel jiná. Během výkonu trestu mohou nastat okolnosti, které dovedou změnit životní plány odsouzeného. Např.: rozvod/rozchod, úmrtí v rodině a jiné nepředvídatelné události. Odsouzení mě oslovovali s žádostí o pomoc při řešení hledání vhodného bydlení i zaměstnání. Jako sociální kurátor jsem nebyla schopna zprostředkovat pronájem bytu, mohla jsem však rezervovat lůžko v komerční ubytovně či azylovém domě. Rezervaci lůžka využívají odsouzení, kteří nemají žádnou blízkou osobu či příbuzného, který by jim poskytl pomoc s bydlením. Bohužel zde přichází překážka, jelikož ve velké míře je komerční ubytovna nebo azylový dům pro soud či státní zastupitelství nejistá forma bydlení.
Při sestavování zprávy o spolupráci odsouzeného se sociálním kurátorem jsem pak musela pečlivě popsat výhody a možnosti azylového bydlení, které poskytuje pro první dny na svobodě jistotu a bezpečí. U příslibu zaměstnání přichází varianty: buď se odsouzený vrací k předchozímu zaměstnavateli, nebo musí hledat nového potenciálního zaměstnavatele. Pokud odsouzený není aktivní a ani nevyvíjí snahu, tak si zajistí fiktivní příslib zaměstnání od někoho známého či jiného odsouzeného. Zde pak přichází střet s realitou, kdy propuštěný nemá nic předem naplánováno a končí v evidenci na úřadu práce. Nebyl aktivní ve výkonu trestu odnětí svobody, je zde předpoklad, že nebude ani po propuštění. Tato situace vytváří snadný přístup k opětovnému kriminálnímu chování/recidivě. Poslední překážku, kterou vnímám ze strany soudu je, když při soudním jednání soud striktně vyžaduje příslib zaměstnání s razítkem, i přesto, že má odsouzený domluvený pracovní pohovor prostřednictvím sociálního kurátora. Sociální kurátor obecně nedisponuje předem nasmlouvaným zaměstnavatelem, který by běžně poskytl příslib zaměstnání. Pouze se snaží vhodným a transparentním způsobem kontaktovat potencionální zaměstnavatele dle pracovních zkušenosti daného odsouzeného. A zde si myslím, že není soud zcela otevřený možnosti, že předem sjednaný pohovor s potencionálním zaměstnavatel, který je srozuměn s trestnou činností odsouzeného, má větší váhu než fiktivní příslib zaměstnání.
Přátelé a rodina:
V rámci adaptační fáze na výkon trestu odnětí svobody a po podmíněném propuštění je jakákoliv pozitivní podpora rodiny nejpotřebnější. Rodina zastává zásadní roli možnosti propojení odsouzeného mezi vězeňským životem a životem na svobodě. Existují velmi pevné rodinné vazby, kdy rodinní příslušníci udržují s odsouzeným každodenní kontakt a společně sdílí veškeré aktivity, jako například podílení se na výchově dětí, rozhodování o finančních plánech atd. Z pohledu sociálního kurátora je vždy potřeba, aby proběhl s rodinou rozhovor, který se týká upřímného vyjasnění si motivů, co daného odsouzeného vedlo k páchání trestné činnosti. Nejčastěji matky či partnerky odsouzeného si nedokáží připustit, že jejich syn či partner „něco provedl“. S tímto názorem „nevinného odsouzeného z pohledu rodiny“ se poté hůře pracuje během výkonu trestu i odborným zaměstnancům Vězeňské služby ČR, sociálním kurátorům nebo neziskovým organizacím. V případě procesu podmíněného propuštění rodina intenzivně pomáhá odsouzenému s přípravou na život na svobodě. Jejich přáním je, aby jejich nejbližší vedl řádný život a ani jim již neubližoval. Sociální kurátor často konzultuje celkovou přípravu odsouzeného s rodinnými příslušníky a snaží se v nich nevzbuzovat falešné naděje na případné propuštění, ale naopak zhodnocovat případná rizika. Rodina se může písemně připojit k žádosti o podmíněné propuštění a poskytnout soudu krátké nahlédnutí na jejich pohled na spáchanou trestnou činnost.
Bohužel nemá každý odsouzený takovou podporu a pomoc ze strany rodiny. Jsou i tací, kteří důvěru rodiny ztratili, kteří o rodinu přišli (rozchod, rozvod, úmrtí v rodině) nebo kde podpora ze strany rodiny působí negativně a vytváří rizikové prostředí pro budoucí návrat do společnosti. Ve výkonu trestu odnětí svobody je prostor nad sebou popřemýšlet, hledat, kde začaly všechny nesnáze, kdo poskytl upřímnou pomoc a kdo ne, a na základě následné sebereflexe pak začít znovu a jinak vést svůj další život.