Soudci a soudkyně jsou jistě osoby vzdělané. Měly by být i bytosti moudré a rozhodovat podle svého nejlepšího uvážení a svědomí. Vzdělání je jasně definované, tam žádné pochybnosti být nemohou. Dá se ale nějak zjistit, zda moudrost nebo svědomí jsou zastoupeny v dostatečné míře? Nakolik je rozhodnutí soudu u podmíněného propuštění o důkazech a nakolik je to jen nálada dotyčného soudce?
24. 2. 2020
V minulosti jsme definovali syndrom hladového soudce. Jedná se o soudce, který vede svá soudní jednání o PP jinak v době před obědem, kdy je hladový a již unavený z několik jednání, která proběhla, a jinak dopoledne nebo odpoledne bez kručícího žaludku.
Začali jsme v poslední době zjišťovat 2 nové trendy při projednávání žádostí o PP. Tím prvním je nové souzení. Žádosti o PP řeší u soudů trestní soudci. Tedy ta skupina soudců, která odsuzuje pachatele za konkrétní trestné činy. Často se tedy stává, že soudce, který si čte trestní rozsudek soudu, který žadatele poslal do vězení, provede vlastní zhodnocení a vynese si vlastní trest. Pokud se mu jeho vlastní výše testu zdá adekvátní k tomu, co v minulosti vyřkl některý z jeho kolegů, na závěr o podmíněném propuštění to žádný vliv nemá. Pokud se mu však zdá trest mírný a on by vynesl vyšší, jeho rozhodnutí o žádosti o PP to může velmi ovlivnit.
Častokrát tedy slyšíme komentáře směřující k tomu, že odsuzující soud vynesl příliš benevolentní rozsudek, že spáchaný trestný čin byl s výší, kterou soud uložil, v hrubém nepoměru, nebo že soud řešící PP by za takový trestný čin uložil trest mnohem vyšší a tvrdší. Rozhodnutí o PP pak má jednoznačný závěr. Jak asi myslíte, že rozhodl takový soudce hodnotitel?
Druhým trendem je poměrně obsáhlé dokazování, které soud provede, ale nevyužije ho pak při svém rozhodování. Soud se dotáže na postoj ke spáchanému trestnému činu, na způsobenou škodu, na důvody spáchání, na nápravu, na dopad pobytu ve vězení, na práci, na bydlení a na další podrobnosti. Vypadá to tedy velmi odborně a když se odsouzený náležitě připraví, zvládne opravdu dobře popsat nejenom svůj budoucí život, ale také minulost a vše, co mu přinesl výkon trestu. Své rozhodnutí však nakonec soud opře pouze o délku trestu, závažnost trestného činu nebo počet zápisu v trestním rejstříku. Z toho, co bylo předneseno v rámci důkazů soud nepoužije a nevyhodnotí vůbec nic a nikterak to nekomentuje. Jaky kdyby to vůbec neproběhlo. Vypadá to tedy tak, že veškeré důkazy byly řešeny pouze proto, aby „to vypadalo“. Jak asi myslíte, že se většinou rozhodne takový soudce dokazovatel?